Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. G., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2006, sp.zn. 11To 78/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2006, sp.zn. 3T 13/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu podle ust. § 72 odst. 3 trestního řádu. Jeho žádost byla zamítnuta a dále bylo rozhodnuto, že se nepřijímá nabídka peněžité záruky, ani písemný slib stěžovatele. Stěžovatel byl ponechán ve vazbě, neboť soud shledal, že jsou u něj nadále dány důvody vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Odvolací soud pak toto rozhodnutí soudu I. stupně k odvolání stěžovatele potvrdil. Stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v souvislosti s jeho vazbou trvající od 27. 11. 2003 opakovaně podával ústavní stížnosti, přičemž Ústavní soud ani v jednom případě nedospěl k závěru, že jsou zde dány důvody pro kasaci napadených rozhodnutí. I v předchozích případech stěžovatel soudům vytýkal především nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí, ve kterém postrádal uvedení konkrétních skutečností, jež by vyvolávaly důvodnou obavu, že uprchne nebo se bude skrývat. I v tomto případě stěžovatel uplatňuje v zásadě jednu námitku, která spočívá v tom, že existence vazebního důvodu nebyla dle jeho názoru řádně odůvodněna. K této námitce se ústavní soud vyjadřoval již v předchozích rozhodnutích, neboť důvody, které vedly obecné soudy k odmítnutí stěžovatelovy žádosti o propuštění na svobodu, zůstávají stejné. V případě této ústavní stížnosti jsou však pro rozhodnutí Ústavního soudu významné ještě další okolnosti. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, č. j. 3 T 13/2004-8734, shledán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek ve smyslu § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2006, č. j. 11 To 77/2006-9091, byla odvolání stěžovatele a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni zamítnuta. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2006, č. j. 3 T 13/2004-9161, které nabylo právní moci dne 20. 11. 2006, pak bylo rozhodnuto o započtení vazby stěžovatele do trestu odnětí svobody. Ústavní soud zásadně přistupuje ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů za podmínky, že jimi vyvolaný zásah do základních práv a svobod stěžovatele stále trvá a případné kasační rozhodnutí Ústavního soudu má tudíž schopnost tento zásah efektivně odstranit. Za situace, kdy stěžovatel namítá porušení svého základního práva na respektování osobní svobody v souvislosti s vazbou, avšak ve vazbě se již nenachází a tato mu navíc byla započtena do výkonu trestu odnětí svobody, postrádá rozhodování Ústavního soudu o jeho stížnosti praktický smysl. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu