Ústavní soud rozhodl dne 11. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. E., zastoupené JUDr. Věrou Krčmovou, advokátkou, Advokátní kancelář v Třebíči, kpt. Jaroše 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13.7.2005, č.j. 1 Co 60/2005-109, a proti částečnému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.9.2004, č.j. 24 C 58/2001-92, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11.10.2005 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody, a to právo na osobní čest, dobrou pověst a jméno zakotvené v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že vedlejší účastnice MUDr. K. (v řízení před obecnými soudy 2/ žalovaná) jako odborná lékařka - psychiatr - vypracovala zprávu, ve které stěžovatelku nazývá pacientkou, popisuje její chování, jednání, charakterové vlastnosti a provádí resumé, ve kterém vyslovuje hodnotící soudy a závažná doporučení. Tuto zprávu zaslala ošetřující lékařce, která na základě této výzvy nechala stěžovatelku násilně transportovat za asistence Policie ČR na psychiatrické vyšetření. Dále tuto zprávu zaslala na dožádání Okresnímu soudu v Třebíči ke sp. zn. 6 Nc 122/2000. Vzhledem k tomu, že stěžovatelku nikdy vedlejší účastnice MUDr. K. neviděla, a tedy stěžovatelka nebyla ani její pacientkou, poškodily tyto zprávy čest a dobrou pověst stěžovatelky. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že se nejednalo o vlastní skutková tvrzení vedlejší účastnice MUDr. K., ale že šlo o přetlumočení tvrzení jiných osob. Stěžovatelka s poukazem na ustanovení § 23 a § 55 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, uvádí, že vedlejší účastnice měla stěžovatelku přinejmenším vyslechnout, než na ni podala zprávy, které stěžovatelku v očích čtenáře diskreditují. Dle stěžovatelky obecné soudy nesplnily ústavně uloženou povinnost poskytnout jí soudní ochranu. S odkazem na nálezy Ústavního soudu III. ÚS 150/93 a III. ÚS 61/94 stěžovatelka obecným soudům vytkla, že se s jejími právními argumenty nedostatečně vypořádaly. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dále mimo jiné též to, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná. Stěžovatelka podala současně s ústavní stížností i dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten dovolání usnesením ze dne 3.8.2006, č.j. 30 Cdo 3123/2005-133, odmítl. Nejvyšší soud s odkazem na ustálenou judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005) uvedl, že nebyla naplněna podmínka přípustnosti dovolání spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka po vydání usnesení Nejvyššího soudu toto rozhodnutí výslovně nenapadla. To však v projednávaném případu nezabraňuje přezkumu napadených rozhodnutí, neboť Nejvyšší soud svým rozhodnutím pouze deklaroval, že zde prostor pro přezkum napadených rozhodnutí v dovolacím řízení není dán. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 24 C 58/2001, a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. V projednávaném případě jde o právní otázku, zda bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu osobnosti zaručené v čl. 10 Listiny. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není vrcholem soudní soustavy. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jinak řečeno, postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který by byl nespravedlivým. Obecné soudy všech tří instancí se shodly, že sporné výroky nepředstavují tvrzení MUDr. K. o stěžovatelce. Z toho dovodily absenci základní podmínky pro vznik občanskoprávní odpovědnosti podle § 11 občanského zákoníku, kterou je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, či jen v ohrožení osobnostních práv fyzické osoby. I když lze připustit možnost, že tvrzení uvedená ve zprávě MUDr. K. nejsou pravdivými skutkovými tvrzeními, a i když lze obecně konstatovat, že je možné právo na ochranu osobnosti porušit i prostřednictvím citace projevu jiných osob, v projednávaném případě nelze vytýkat soudům, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadena, právní závěry jimi učiněné, totiž úvahy, dle nichž nebylo by důvodné vyčítat vedlejší účastnici MUDr. K. nedostatečnou opatrnost při záznamu tvrzení jiných osob. Tyto právní závěry obecných soudů, vyložené v jejich rozhodnutí s dostatečným odůvodněním, vycházejí ze zjištěného skutkového stavu a obstojí i z pohledu ústavněprávních kautel, neboť nejsou ani svévolné, ani zjevně nespravedlivé, ani extrémně nesouladné s důkazy v soudním řízení provedenými. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu