Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele I. S., právně zastoupeného advokátem JUDr. Stanislavem Blažkem, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 18 C 201/2004, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2006, sp. zn. 11 Co 234/2006, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 18 C 201/2004, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2006, sp. zn. 11 Co 234/2006. Současně s návrhem stěžovatel požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti citovaných rozhodnutí. Výše uvedenými rozsudky mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání platebního rozkazu na částku 130.000,- Kč proti K. Š. Po provedení dokazování vydal Okresní soud ve Frýdku-Místku výše citovaný rozsudek, proti němuž se stěžovatel odvolal ke Krajskému soudu v Ostravě, který napadený rozsudek potvrdil. Stěžovatel ve svém návrhu konstatuje, že žalovanému půjčil na základě ústně uzavřené smlouvy o půjčce ve smyslu ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, částku 130.000,- Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný dlužnou částku nevrátil, urgoval stěžovatel její vrácení, přičemž žalovaný písemně stvrdil, že spornou částku stěžovateli dluží. Nalézací soud však dospěl následně k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat předání peněz žalovanému a návrh žalobce zamítl. III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal. V předmětném případě je třeba poukázat především na skutečnost, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud není nadřízen soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Proto není jeho úkolem zabývat se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Vzhledem ke svému postavení ve vztahu k soudům obecným zastává Ústavní soud názor, že interpretace a aplikace jednoduchého práva je věcí soudů obecných a rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv (např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66). K porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně, pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Obdobně tomu je v otázce hodnocení důkazů, kdy za porušení ústavně zaručených práv lze považovat situaci, kdy v daném procesu dochází k zásadním pochybením, zejména vzniká extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, z něhož pak obecné soudy vycházely. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, k jakým právním závěrům obecné soudy dospěly a také jakou úvahou byly vedeny při hodnocení předmětného skutkového stavu. Z ústavněprávního hlediska tak není obecným soudům čeho vytknout. S ohledem na okolnosti výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pak sleduje osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Miloslav Výborný předseda senátu