Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. února 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. K. zastoupeného JUDr. Jaroslavem Krůškem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 50 To 498/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se včasnou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí vydaného ve věci, v níž byl uznán vinným ze spáchání trestných činů podvodu a pomoci k úvěrovému podvodu, a tvrdil že jeho vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina") a porušen měl být i čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel ve strohé ústavní stížnosti namítl, že ve vztahu ke skutku popsaného pod bodem 11) výroku soud neprovedl důkazy, jež "mohly mít nepochybně vliv na objasnění skutkového stavu" a pominul tak jeho právo na obhajobu. Z přílohy ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 50 To 498/2007, zamítl jako nedůvodné stěžovatelovo odvolání, jímž napadl skutek popsaný pod bodem 11 výroku o vině (viz str. 6 cit. usnesení), který byl kvalifikován jako trestný čin podvodu (§ 250 odst. 1 a 2 tr. zák.). Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstatuje, že námitkami stěžovatele se Krajský soud v Plzni zabýval a v odůvodnění svého usnesení (str. 6) je náležitě vypořádal. Ústavní stížnost postrádala jakoukoli ústavněprávní argumentaci a stěžovatel ani nepopsal, v jakém stádiu řízení se stěžovatel domáhal slyšení "svých" svědků, a chyběla i bližší identifikace těchto svědků, jakož i skutečností, které měli svědci potvrdit. Na okraj Ústavní soud uvádí, že právní zástupce stěžovatele již nejméně jednou podal ústavní stížnost, jež byla odmítnuta mj. i pro absenci konkrétní ústavněprávní argumentace (viz věc sp. zn. I. ÚS 2772/07). Takový přístup advokáta ztěžuje řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí porušení stěžovatelových základních práv. Proto senát Ústavního soudu ČR ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2008 Vojen Güttler předseda senátu