Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. O. právně zastoupeného Mgr. Radoslavem Janečkem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 44, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2006 sp. zn. 84 Nc 138/2005 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 38 Co 109/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 32, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozsudkem Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto o svěření nezletilých dcer stěžovatele a vedlejší účastnice do výchovy matky, a to jak pro dobu před rozvodem, tak i po dobu po rozvodu a stěžovateli bylo uloženo platit výživné ve výši 2 500 Kč na každou nezletilou. Současně byl upraven styk otce s nezletilými dcerami. Stěžovatel v průběhu řízení navrhoval svěřit obě nezletilé dcery do střídavé výchovy rodičů, matka i opatrovník žádali svěření dětí do výchovy matky. Soud I. stupně při svém rozhodování vycházel kromě jiného i ze znaleckého posudku, který střídavou péči nedoporučil. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž opět navrhoval svěření obou dcer do střídavé výchovy a nesouhlasil s výší stanoveného výživného, které je podle jeho názoru nepřiměřeně vysoké. Krajský soud v Brně rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výrocích, kterými byly obě nezl. dcery svěřeny do výchovy matky a ve výroku ohledně náhrady nákladů řízení. Ve výrocích ohledně stanovení výše výživného a úpravy styku otce s nezletilými dětmi odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se svěřením nezletilých dcer do výchovy matky a opakuje své argumenty týkající se střídavé výchovy, kterou i nadále preferuje. Podle jeho názoru soudy náležitě nezkoumaly zájem dětí a rozhodly dokonce v rozporu s ním. Ve svém rozhodování se opíraly o znalecký posudek a tvrzený nedostatek komunikace mezi stěžovatelem a matkou. Stěžovatel předně nesouhlasí se závěrem znaleckého posudku, podle kterého psychologické vyšetření neprokázalo vhodnost střídavé péče o obě děti a její aktuální provedení by nebylo pro děti stimulem pro jejich další sociální a psychický vývoj. Podle jeho přesvědčení znalec neuvedl žádné odůvodnění tohoto svého názoru, a proto není ani patrno, na základě čeho tento závěr učinil. Ani jeden z obecných soudů nezkoumal kritéria rozhodná pro svěření dítěte do péče dle § 26 odst. 4, 5 zákona o rodině. Pokud soudy uvádějí jako překážku střídavé výchovy nedostatek komunikace mezi stěžovatelem a matkou, pak žádným způsobem neodůvodnily, z čeho vyvozují, že komunikace je špatná. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy rozhodly v rozporu se zájmem jeho nezletilých dcer, neboť v jejich zájmu bylo svěření do střídavé výchovy. Také znalecký posudek prokázal, že dcery mají ke stěžovateli i k matce vyvážené vztahy a postoje. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník i vedlejší účastnice řízení. Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění rozsudku, kde je jasně a srozumitelně vysvětleno, proč soud nepovažoval za možné svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy rodičů a poukazuje na skutečnost, že styk otce s dětmi byl upraven poměrně široce. Vedlejší účastnice řízení uvedla, že podmínky pro svěření dětí do střídavé výchovy rodičů splněny nejsou, nicméně že nechce stěžovatele v žádném případě z výchovy dcer eliminovat. Ústavní soud při posouzení projednávané věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel. V daném případě, pokud stěžovatel napadá výroky rozsudků obecných soudů o svěření nezletilých dětí do výchovy matce, je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda těmito rozhodnutími porušily obecné soudy některá základní práva a svobody stěžovatele. K porušení jeho základního práva by mohlo dojít především tím, že by obecné soudy nerespektovaly již sama ustanovení běžného zákona, v tomto případě zejména ustanovení § 26 odst. 2 a § 50 odst. 1 zákona o rodině . Ostatně, jak již Ústavní soud několikráte judikoval, je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče. Při posuzování ústavní stížnosti je tedy třeba se zabývat v prvé řadě otázkou, zda obecné soudy při rozhodování o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti a úpravě styku s dítětem obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení respektovaly. Podle ust. § 26 odst. 3 zákona o rodině při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů. V souzené věci Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel vede toliko polemiku s tím, zda obecné soudy správně interpretovaly jednoduché právo, zejména ustanovení § 26 odst. 2 zákona o rodině o svěření dítěte do střídavé péče rodičů. Podle přesvědčení Ústavního soudu se danou otázkou obecné soudy - zejména Městský soud v Brně - zabývaly dostatečně, byť je stěžovatel názoru opačného. Svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů. S ohledem na odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že v souzené věci taková situace nenastala. Podle názoru Ústavního soudu není v tomto případě podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě dle závěru obecných soudu chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilých dcer spolu kooperovat. Za tohoto stavu nelze obecným soudům, pokud svěřily děti do výchovy matce, ani z hlediska ústavněprávního nic vytknout. To ostatně ve svém konečném návrhu navrhl v odvolacím řízení i opatrovník. V postupu soudů neshledal Ústavní soud ve smyslu ustálené judikatury ani svévoli, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry na straně druhé. V této souvislosti je třeba uvést, že i samo odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, propracované a přesvědčivé a - i z tohoto hlediska vzato - ústavně zcela konformní. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, napadenými rozsudky obecných soudů porušeny nebyly a na základě toho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. února 2008 Jiří Nykodým předseda senátu