Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Remešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křemencová 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 24 C 1782/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností se stěžovatel (posléze zastoupen advokátem) domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jež vydal soud prvního stupně v jeho občanskoprávní věci. Stěžovateli jím byla uložena povinnost zaplatit žalobci (Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a.s.) jízdné na lince metra A (8,- Kč) a přirážku k jízdnému (800,- Kč), jakož i uhradit mu náklady řízení (4.438,00,- Kč). Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"). K porušení těchto práv mělo dojít tím, že obvodní soud se nezabýval jeho tvrzeními a nevyrovnal se s nimi ani v odůvodnění svého rozhodnutí; zdůrazňuje, že při výkonu práva přepravy dle § 760 a násl. obč. zák. není dopravce oprávněn z jakéhokoliv důvodu přerušit přepravu, zejména pak bránit ve volném pohybu na nástupišti, což kontrolor žalobce udělal, a dále že ze zákona nevyplývá ani povinnost podrobit se kontrole "na úkor" práva na přepravu. Napadeným rozhodnutím proto obvodní soud dospěl k "nesprávnému" závěru, že se nemohl prokázat platným jízdním dokladem; jízdenku měl a prokázat se jí mohl, což v řízení uváděl, nepřistoupil však na požadavek, aby přepravu přerušil. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a není povolán k přezkumu správnosti jejich rozhodnutí z hledisek podústavního práva. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") , rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. O takový případ se jedná i v nyní posuzované věci. Skutkovou základnu, z níž obecný soud vycházel, stěžovatel efektivně nenapadá; jeho námitky zcela míjí prostor, jenž byl - z hledisek relevantního právního posouzení věci - rozhodný. Co do právních názorů, které obecný soud uplatnil, nemůže být výhrad rovněž, neboť platí, že z výkladových a aplikačních standardů soudní praxe zjevně nevybočují. Úvahy stěžovatele, založené na údajně oprávněném odepření povinnosti podrobit se kontrole jízdního dokladu, založeném na nesouhlasu "s přerušením přepravy", neobstojí ani z pohledu podústavního práva, natožpak aby jim bylo možno připínat relevanci ústavněprávní. Vzhledem k řečenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle zmíněného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2008 Jiří Mucha předseda senátu