Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci navrhovatele M. M., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Focko, Pellicova 2c, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. 8 To 474/2007 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2007 č.j. 91 T 189/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 15. 4. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ust. § 75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) - s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1, věta za středníkem, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). II. Z poučení o opravných prostředcích napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně je zřejmé, že proti němu lze podat do dvou měsíců od jeho doručení dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud si proto ověřil, zda stěžovatel před podáním ústavní stížnosti využil možnosti podání dovolání. Jak plyne ze sdělení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008 a z přiložené fotokopie dovolání evidované u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 675/2008, podal stěžovatel dne 15. 4. 2008 (téhož dne byla Ústavnímu soudu doručena též předmětná ústavní stížnost) dovolání, a to prostřednictvím Městského soudu v Brně. Z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy navrhovatelé jsou povinni vyčerpat oba druhy prostředků, s výjimkou obnovy řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 věta za středníkem cit. zákona. Podal-li stěžovatel ve své věci též dovolání, je zřejmé, že dle jeho náhledu nebylo řízení v soustavě obecných soudů definitivně ukončeno. Za takových okolností však nelze dohledat prostor pro aktuální řízení před Ústavním soudem, neboť institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatel ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhověno či nikoliv. V případě, že by návrhu na zrušení rozsudku nevyhověl Nejvyšší soud, bude mít stěžovatel i nadále otevřenu cestu k podání ústavní stížnosti. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. K výše uvedenému srovnej též např. usnesení III. ÚS 101/95, Sb.n.u., sv. 4, str. 351, příp. dosud nepublikované usnesení IV. ÚS 178/06. Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 4. června 2008 Michaela Židlická soudce zpravodaj