Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. D., zastoupené JUDr. Ladislavem Nevole, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 60, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2008, čj. 11 Cmo 176/2008 - 113, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, čj. 27 C 4/2007 - 66, povolil vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí pro Mgr. I. P. k označeným nemovitostem a účinky vkladu nastaly ke dni 5. 6. 2007. Tímto rozsudkem soud nahradil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ze dne 10. 7. 2007 čj. V-27935/2007-101-SK. Vrchní soud v Praze, k odvolání stěžovatelky, rozsudek městského soudu potvrdil rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č j. 11 Cmo 176/2008 - 113. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti navrhla uvedené rozsudky obecných soudů zrušit s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jejích základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka zároveň uvedla, že souběžně s ústavní stížností podala v zákonné lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. O jejím dovolání nebylo dosud rozhodnuto, takže aby nedošlo ke zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti, podala zároveň ústavní stížnost za účelem ochrany svých práv. K ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2009, připojila kopii dovolání, datovanou dnem 14. 1. 2009. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., je jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, že byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z citovaného ustanovení vyplývá, že běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, začne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob jeho vyřízení. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Rozhodnutí odvolacího soudu však v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovýmto posledním prostředkem je v předmětné věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu, respektive rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty. S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. února 2009 František Duchoň soudce Ústavního soudu