Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. B., proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 5. 2009 sp. zn. 11 C 128/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 28. 8. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 a § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím nichž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku obecného soudu. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl okresní soud žalobu stěžovatele, jíž se domáhal zaplacení náhrady škody, která mu vznikla porušením právní povinnosti ze strany vedlejší účastnice. Stěžovatel má z rozvedeného manželství syna D., s nímž mu bývalá manželka zabránila v oprávněném styku tím, že odjeli společně na dovolenou. Stěžovatel tak vážil cestu z Prahy do Přerova pro syna zcela zbytečně a proto se domáhal před obecným soudem náhrady způsobené škody, spočívající v nákladech na tuto cestu. Okresní soud v Přerově však ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatel byl předem obeznámen s tím, že žalovaná bude se synem na dovolené a proto nelze dohledat příčinnou souvislost mezi anabází stěžovatele a vzniklou škodou. Stěžovatel je toho názoru, že v proběhlém soudním řízení došlo k zásahu do jeho základních práv garantovaných čl. 36 Listiny, č. l. 6 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod, jakož i práv garantovaných čl. 90 Ústavy. III. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se obecný soud návrhem stěžovatele řádně zabýval, provedl podstatné dokazování a následně dospěl k odlišnému právnímu názoru, než je názor stěžovatele. Dle náhledu Ústavního soudu je odůvodnění rozhodnutí řádné a v něm užitá právní argumentace zcela přiléhavá, přičemž v rovině jednoduchého práva lze na ni zcela odkázat. I přesto, že okresní soud v závěru svého rozsudku připustil vznik odpovědnosti žalované za jinou škodu, je zřejmě nanejvýš vhodné v souvislosti s tímto případem apelovat na oba rodiče, aby v maximální možné míře ctili rozhodnutí či dohodu o styku s dítětem přirozenou cestou, tj. bez zásahu státu, neboť jeho instrumentarium je v tomto směru značně omezeno a nemusí vždy přispívat k utváření dobrých "rodinných" vztahů, jež jsou z pohledu dítěte vždy zásadní. Z výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud závěry, k nimž dospěl obecný soud, za zcela ústavně konformní a proto předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2009 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu