Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou, se sídlem Masarykovo nám. 22, 695 01 Hodonín, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 102 T 217/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 5 To 608/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 5 Tdo 282/2008, za účasti Okresního soudu v Karviné, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 102 T 217/2004 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 5 To 608/2006 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jenž taktéž napadá, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), kterého se dopustil tím, že jako jednatel obchodní společnosti MARON spol. s r. o. znemožnil poměrné uspokojení pohledávek jejích věřitelů. Stěžovatel především nesouhlasí s právními závěry obecných soudů. Byl odsouzen za to, že zmařil uspokojení svého věřitele a způsobil škodu velkého rozsahu tím, že učinil neupotřebitelnou část svého majetku ve smyslu § 256 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Stěžovatel však připomíná objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele dle § 256a trestního zákona, kterou naplní ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Z judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 242/2004) vyplývá, že zvýhodnění věřitele ve smyslu § 256a trestního zákona spočívá v tom, že se věřiteli od dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky, dostalo plnění neodpovídajícího zásadě poměrného uspokojení (§ 32 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. Plnění, jež neodpovídá zásadě poměrného uspokojení, může být za takových okolností věřiteli poskytnuto i vzájemným započtením objektivně existujících pohledávek. Zmaření uspokojení věřitele jednáním uvedeným v § 256a trestního zákona je ve vztahu speciality k poškozování věřitele podle § 256 trestního zákona a proto je jednočinný souběh trestných činů podle těchto ustanovení vyloučen a případy, jež jsou řešeny v konkursním řízení, je třeba posuzovat jako trestné činy zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že konkursní řízení společnosti MARON spol. s r. o. není doposud skončeno a příslušný soud doposud neschválil rozvrhové usnesení, z kterého by bylo zřejmé, jakou částku který věřitel obdržel. Pokud by bylo pravdivé tvrzení uvedené soudem prvého stupně, tedy že stěžovatel způsobil škodu ve výší 35.000.000 Kč a že jím znehodnocený majetek je bezcenný, pak podle výroku soudu první instance by se nenacházel ve společnosti majetek, jež by mohl sloužit k uspokojení pohledávek věřitelů a za takového stavu by soud byl nucen zamítnout konkurs pro nedostatek majetku. To se však nestalo. Stěžovatel je také přesvědčen, že nebylo dostatečně prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, ze kterých důkazů je závěr o naplnění subjektivní stránky u stěžovatele vyvozen a kterými důkazy byla vyvrácena jeho obhajoba. Stěžovatel má z uvedených důvodů za to, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ke stěžovatelovu nesouhlasu s právní kvalifikací jeho jednání Ústavní soud konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení obecného práva, včetně znaků jednotlivých skutkových podstat zakotvených trestním zákonem a obdobných otázek, je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Jednotlivé soudy pouze provedly výklad obecného práva jako orgány k tomu oprávněné a svá rozhodnutí v tomto směru řádně a podrobně odůvodnily (zejména viz odůvodnění usnesení soudu Nejvyššího). Uvedené přitom platí i pokud jde problematiku výše způsobené škody. Soudy se pečlivě věnovaly i otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu, kdy uvážily, že v případě trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) trestního zákona se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná s cílem vyhnout se plnému nebo alespoň částečnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. V posuzované věci obviněný věděl o stavu úpadku dané obchodní společnosti, i o tom, že za tohoto stavu jsou předmětné nemovitosti použitelné k alespoň částečnému uspokojení pohledávek jejích věřitelů. Přesto nepodnikl nic, co by zabránilo znehodnocení majetkové podstaty dlužníka, jehož jménem jednal v inkriminované době, ale naopak majetek použitelný k uspokojení pohledávek věřitelů učinil neupotřebitelným k tomuto účelu (viz str. 10-12 rozsudku okresního soudu, str. 4-5 rozsudku krajského soudu, str. 8-9 usnesení Nejvyššího soudu). Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. října 2010 Vojen Güttler, v.r. předseda senátu