Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. P. Ch., proti usnesení Nejvyššího správního soudu z 8. 9. 2010, č. j. 3 Ads 82/2010-139, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, č. j. 1 Cad 61/2007-30, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavnímu soudu byla dne 23. 11. 2010 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Požadoval též ustanovení zástupce Ústavním soudem (což je podle něj povinností Ústavního soudu, byť v ústavní stížnost tvrdí, že se pro jistotu obrátil též na Českou advokátní komoru) a prodloužení lhůty k doplnění svého podání o 60 až 90 dnů. Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že tomu tak není. Stěžovatel opakovaně nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež ukládá fyzickým i právnickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal od roku 2002 k Ústavnímu soudu přes 100 ústavních stížností a v mnoha řízeních o nich byl přitom již vícekrát a dostatečně poučen, jaké náležitosti zákon k podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (srov. např. poučení u ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. III ÚS 2292/08 a mnohé další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti (srov. již také např. usnesení Ústavního soudu ve věci téhož stěžovatele sp. zn. IV. ÚS 2725/10 z 23. 9. 2010). Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby vady odstranil, resp. aby další jeho podání již vady neobsahovalo. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost a návrhy s ní spojené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 8. prosince 2010 Vojen Güttler, v. r. soudce zpravodaj