Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. T., zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Bruntál, Žižkovo nám. 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2009, čj. 28 AZ 9/2009 - 19, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2010, čj. 5 Azs 54/2009 - 42, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho právo na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. II. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 21. 11. 2008 žádost o udělení mezinárodní ochrany z důvodu válečného konfliktu v zemi jeho původu - Gruzii. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 30. 3. 2009, čj. OAM-823/VL-07-K02-2008, byla jeho žádost zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 29. 1. 2010, čj. 5 Azs 54/2009 - 42. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že mu v řízení před krajským a Nejvyšším správním soudem nebyl ustanoven tlumočník, ačkoli mu měl být ustaven. Stěžovatel polemizuje se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně výkladu čl. 37 odst. 4 Listiny a jeho aplikaci na dané řízení. III. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Po prostudování připojených soudních rozhodnutí a po seznámení se s argumenty v ústavní stížnosti uplatněnými, dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Krajský soud se ve svém rozsudku podrobně zabýval jednotlivými argumenty stěžovatele v souvislosti s jeho žádostí o udělení mezinárodní ochrany, která byla odmítnuta Ministerstvem vnitra ČR. Své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Ostatně stěžovatel důvody, jež vedly tento soud k napadenému rozhodnutí, v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil. Nejvyšší správní soud se pak detailně zabýval námitkou stěžovatele ohledně neustanovení tlumočníka. S odkazem na zásady vyplývající z právní úpravy a judikatury velmi podrobně objasnil, jaké důvody jej vedly k závěru, že v případě stěžovatele se neobjevily konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly potřebě ustanovit mu tlumočníka. Ústavní stížnost ve své podstatě představuje pouhou polemiku stěžovatele s právními závěry Nejvyššího správního soudu. Argumentaci tohoto soudu tak, jak je podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozsudku, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jeho úvahy jsou přiměřené a nijak extrémní. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto v dalším jen odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. dubna 2010 Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu