Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm o ústavní stížnosti stěžovatele: EDIAL, spol. s r. o., se sídlem Nýřany, Benešova 347, zastoupeného jednatelem Daliborem Pechem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2009, čj. 11 Co 261/2009 - 243, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavnímu soudu byla dne 18. 3. 2010 doručena stížnost (dále jen "návrh"), ve které stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni. Dříve než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není. Stěžovatel nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který ukládá fyzickým i právnickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal od roku 2002 přes dvacet ústavních stížností, z nichž několik bylo odmítnuto pro neodstranění vady spočívající v tom, že v řízení před Ústavním soudem nebyl zastoupen advokátem. Z řady řízení, vedených k návrhu stěžovatele před Ústavním soudem, vyplývá, že stěžovatel byl o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti informován. Ústavní soud ve své judikatuře v minulosti vysvětlil, z jakých důvodů je vyloučeno, aby stěžovatelům sám právního zástupce ustanovil a proč nepřipustil přiměřené použití § 30 OSŘ (ustanovení advokáta soudem), když neshledal podmínky pro takový postup podle § 63 zákona o Ústavním soudu. Právní řád připouští určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem, příslušným rozhodnutím České advokátní komory, čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu. V praxi tato úprava nevyvolává obtíže (srov. usnesení ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 2291/08 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud vychází z názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v jeho případech předchozích. Lze totiž předpokládat, že takto dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé u stěžovatele zafixovat poznání, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem. Za této situace by bylo další poučování stěžovatele o stejných povinnostech jen neefektivním a formalistickým konáním. Proto soudce zpravodaj, za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, návrh stěžovatele odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 30. března 2010 František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu