Ústavní soud rozhodl ve věci stěžovatelky V. K., právně zastoupené JUDr. Vítem Bursou, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Růžová 1254, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj České republiky ze dne 30. 4. 2010 č.j. 8097/2010-31-4 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění V ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti shora uvedenému rozhodnutí, kterým bylo podle § 152 odst. 4 ve spojení s § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu zrušeno rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj č.j. 35259/2009-83/2625 ze dne 14.1.2010 a přezkumné řízení zastaveno. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na základě návrhu stěžovatelky na přezkoumání rozhodnutí v mimoodvolacím řízení výše citovaným rozhodnutím Ministerstvo pro místní rozvoj zrušilo rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, kterým bylo v odvolacím řízení zčásti změněno a z části ponecháno v platnosti napadené rozhodnutí Obecního úřadu (nyní Úřadu Městyse) v Buchlovicích, odboru výstavby. Zároveň bylo zrušeno i rozhodnutí, kterým bylo stěžovatelce jako vlastníku stavby nařízeno odstranění částí stavby postavených v rozporu se stavebním povolením, dále byla zamítnuta žádost o povolení výjimky z vyhl. č. 137/1998 Sb. a věc vrácena Úřadu Městyse Buchlovice, odboru výstavby s tím, že účinky rozhodnutí nastávají ex nunc. Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť výkonem rozhodnutí by jí prý vznikla závažná újma na právech v tom, že bude muset bourat části domu a poté dům rekonstruovat, aby odstranila důsledky zbourání jeho částí na zbytek domu. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná. Jak vyplynulo z obsahu vyjádření Ministerstva pro místní rozvoj, podala stěžovatelka proti rozhodnutí ministra správní žalobu, o níž je v současnosti vedeno řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 150/2010. Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Povinností stěžovatele je tedy využít i toho opravného prostředku, jímž je ve správním řízení žaloba podaná podle příslušných ustanovení zákona š. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Z informací o průběhu řízení na http://infosoud.justice.cz Ústavní soud zjistil, že řízení o správní žalobě bylo u Městského soudu v Praze zahájeno dne 8. 6. 2010 a nebylo dosud skončeno. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; z principu subsidiarity ústavní stížnosti plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost totiž nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí směřovat, přičemž v řízení, jež nyní probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, až po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Výše vymezený princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy uplatní i v nyní projednávané věci a vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení o správní žalobě, je návrhem podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a proto byla podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta. Ze stejných důvodů nevyhověl Ústavní soud ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2010 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj