Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. G., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem v Ostravě - Moravské Ostravě, Na Hradbách 9/118, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 7. 2009 č. j. 0 P 172/2009-70 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2010 č. j. 14 Co 475/2009-128, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků vydaných v řízení o snížení výživného, a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem soudů při rozhodování o jeho návrhu na snížení výživného pro jeho nezletilého syna. Stěžovatel rekapituluje své námitky, které předložil v předchozím řízení, a tvrdí, že obecné soudy nezohlednily snížení jeho majetkových a výdělkových poměrů, které jednoznačně vyplývalo z předložených přiznání k dani z příjmu. Postupu obecných soudů dále vytýká nesprávnou interpretaci a aplikaci zákona o rodině a tvrdí, že obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí skutečnostmi a výpočty, které vykazují rozporuplnost s listinnými důkazy. Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadených rozhodnutí. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v § 96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovatelem tvrzená pochybení, tedy přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů o jeho návrhu na snížení výživného, a tak přehodnocovat výši výživného stanoveného obecnými soudy pro jeho nezletilé dítě. Ústavní soud neshledal stěžovatelovy námitky vůči postupu obecných soudů důvodnými. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, soud prvního stupně i soud odvolací při rozhodování o návrhu stěžovatele na snížení výživného postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Své závěry oba soudy řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky došlo k porušení stěžovatelových základních práv. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené za situace, kdy se jimi obecné soudy již dostatečně zabývaly. Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. listopadu 2010 Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu