Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti J. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 č. j. 20 Cdo 4843/2009-61, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2010, se navrhovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu a současně "nařídil projednat ... podané dovolání 17. 10. 2008". Činí tak, aniž by byl pro toto řízení zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu") a aniž by jeho podání splňovalo formální a obsahové požadavky návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem (§ 34, § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež stěžovatel v minulosti podal, se podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem (stejně jako formální a obsahové náležitosti návrhu), volí, ačkoli byl opakovaně poučen o této podmínce řízení a postupu vedoucímu k jejímu splnění, jakož i o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. IV. ÚS 56/06, II. ÚS 256/06, II. ÚS 2521/07, I. ÚS 3016/07, III. ÚS 272/08, I. ÚS 3040/08). Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve stěžovatelových věcech opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem stěžovatelův návrh bez jednání odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. února 2010 Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj