Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. L. K., zast. JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 22, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2010, č.j. 30 Cdo 2659/2010-232, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21.10.2010, č.j. 40 Co 1247/2006-247, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30.6.2006, č.j. 9 C 209/2000-179, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15.11.2005, č.j. 40 Co 645/2005-135, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soud, rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), rozsudek Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud"), jakož i jemu předcházející usnesení krajského soudu, jež byla vydána v řízení o určení neúčinnosti smlouvy o převodu nemovitostí. K věci uvedl, že rozsudkem okresního soudu ze dne 2.2.2005, sp.zn. 9 C 209/2000, bylo rozhodnuto tak, že žaloba o určení neúčinnosti smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené dne 28.4.2000, kterou Zemědělské družstvo Osek nad Bečvou převedlo na stěžovatele zemědělskou hospodářskou budovu, se zamítá. Fyzické osoby v postavení žalobců v původním řízení napadli rozsudek odvoláním, o němž krajský soud dospěl k závěru, že je důvodné, a usnesením ze dne 15.11.2005, č.j. 40 Co 645/2005-135, rozsudek zrušil. Okresní soud poté doplnil dokazování ohledně existence vymahatelné pohledávky a vědomosti stěžovatele o úmyslu dlužníka zkrátit žalobce na uspokojení jejich pohledávky a rozhodl tak, že smlouva je vůči žalobcům neúčinná. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, o němž krajský soud dospěl k závěru, že není důvodné. Následně se stěžovatel obrátil na Nejvyšší soud s dovoláním, které odůvodnil skrytou diformitou, a jež Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými soudními rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená lidské práva a svobody garantovaná Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména v čl. 1, čl. 11, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2. Podle stěžovatelova názoru dospěl okresní soud k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (což mu vytýkal v odvolání, na jehož obsah odkázal), odvolací soud se s obsahem odvolání nevypořádal; dovolací soud nesprávně posoudil přípustnost dovolání. Přitom je stěžovatel přesvědčen, že veškeré jeho argumenty jsou oprávněné a podstatné, přičemž okresní soud se nevypořádal s logickými rozpory, nesprávně hodnotil důkazy, a namítá, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by mu bylo známo, že dlužník měl úmysl zkrátit žalobce při uspokojení jejich pohledávek, že sice v obci lidé měli obecné povědomí o špatném hospodaření dlužníků, z toho však nevyplývá, že toto bylo známo i stěžovateli. K tomu dodal, že dlužník se vyrovnal s řadu jiných oprávněných osob před ním i později, uspokojování nároků probíhalo, v průběhu konkurzu správce konkurzní podstaty dohledal další majetek, jehož hodnota byla minimálně stejná jako nemovitost vydaná jemu. Tím, že soud I. stupně takto postupoval, odvolací soud pak tento postup označil za správný a dovolací soud odmítl (pozn. Nejvyšší soud dovolání zamítl) dovolání jako nedůvodné, byla vůči stěžovateli porušena zásada rovnosti a právo na spravedlivý proces. V konečném důsledku znamenají, podle stěžovatele, rozhodnutí všech soudů výrazný zásah do vlastnického práva stěžovatele k předmětným nemovitostem, tudíž bylo postupem soudů evidentně porušeno právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 Listiny. Posléze ještě vyjádřil názor, že soudy poskytly právní ochranu výkonu práva žalobcům, který je ve zřejmém rozporu s dobrými mravy. Tento názor opírá o úvahy, že stěžovatel v rámci uspokojení restitučního nároku získal zemědělskou hospodářskou budovu, jejíž hodnota ani nedosahovala výše nároku, dále ji opravil a na nákladech řízení vynaložil 40 000,- Kč. V důsledku postup soudů v praktickém dopadu tratí svůj restituční nárok, sumu vynaloženou na údržbu a opravu a další náklady. Žalobcům naproti tomu byl jejich nárok zčásti uspokojen ještě předtím, než byla nemovitost vydána stěžovateli, domohli se odporovatelnosti a mohou se uspokojovat z nemovitosti vydané stěžovateli, a zčásti byli uspokojení i z konkursní podstaty. K tomu ještě uvedl, že nárok vůči dlužníkovi vznesl jako dědic (syn) soukromého zemědělce, který byl bývalým režimem označen za kulaka, perzekuován a vězněn, mimo jiné i proto, že odmítl vstup do družstva; po rehabilitaci v roce 1990 ničeho na restitucích nezískal, tyto nároky uplatnil právě stěžovatel jako dědic. I s přihlédnutím k těmto souvislostem nemůže jít o výkon práv žalobců, který by nad míru přiměřenou poměrům nezasahoval do práv a oprávněných zájmů stěžovatele; přitom žádné soudní rozhodnutí se k těmto námitkám nevyjadřuje. Stěžovatel též připomíná, že účelem institutu odporovatelnosti je zajistit účinnou ochranu věřitele před právními úkony jeho dlužníka, avšak v důsledku zcela formálního přístupu soudu v daném případě mohla být poškozena řada dalších oprávněných osob, které své nároky uplatnili v konkurzním řízení - faktické uspokojení některých konkursních věřitelů mimo konkurs mohlo některé konkursní věřitele zvýhodnit a narušit tak vlastní cíl konkursu. Na základě těchto skutečností stěžovatel navrhl, aby jeho ústavní stížnost byla uznána za důvodnou a aby Ústavní soud nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 1: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 11: 1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 37 odst. 3: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Čl. 38 odst. 2: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. II. Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti: Okresní soud rozsudkem ze dne 2.2.2005, č.j. 9 C 209/2000-114, zamítl žalobu o určení, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená dne 28.4.2000, kterou Zemědělské družstvo Osek nad Bečvou převedlo na stěžovatele zemědělskou hospodářskou budovu, je vůči žalobcům právně neúčinná, protože neunesli důkazní břemeno týkající se aktivní legitimace ve sporu o odporovatelnosti právního úkonu. Žalobci proti tomuto rozsudku brojili odvoláním zdůrazňujíce, že k prokázání vykonatelné pohledávky vůči svému dlužníkovi předložili přihláškou pohledávek, zprávou správce konkursní podstaty o jejím přezkoumání a zařazení v seznamu do II. třídy. Podle krajského soudu bylo jejich odvolání důvodné, proto rozsudek soudu I. stupně usnesením ze dne 15.11.2005, č.j. 40 Co 645/2005-135, zrušil, a to s argumentací, že vedlejší účastníci jsou nositeli vymahatelné pohledávky, protože však nebyly provedeny důkazy ke hmotněprávním podmínkám odporovatelnosti právního úkonu, nebyly dány předpoklady pro změnu napadeného rozsudku. Po doplnění dokazování rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 30.6.2006, č.j. 9 C 209/2000-179, tak, že posuzovaná smlouva je právně neúčinná. Vzal za prokázané, že žalobcům svědčí aktivní legitimace, protože každý z nich je věřitelem vymahatelné pohledávky vůči dlužníkovi Zemědělskému družstvu Osek nad Bečvou, a že jsou dány předpoklady pro odporovatelnost, protože smlouva byla uzavřena s úmyslem zkrátit věřitele a tento úmysl musel být stěžovateli znám (srov. svědecké výpovědi řady svědků, včetně faktu, že stěžovateli byl známo, že majetkový podíl vedlejších účastníků má být vypořádán právě vydáním zemědělské hospodářské budovy). Proti rozsudku soudu I. stupně brojil stěžovatel řadou námitek, krajský soud je však neshledal důvodnými a rozsudkem ze dne 21.1.2010, č.j. 40 Co 1247/2006-247, prvostupňový rozsudek potvrdil jako věcně správný. V odůvodnění se podrobně zabýval podmínkami neúčinnosti právního úkonu a potvrdil správnost závěru okresního soudu ohledně skutkových zjištění (str. 8), že přesvědčivě vypovídají o tom, že v důsledku uzavření smlouvy o převodu zemědělské hospodářské budovy stěžovateli se majetek dlužníka zmenšil a nebýt tohoto úkonu tak nárok vedlejších účastníků na vypořádání majetkového podílu mohl být alespoň v rozsahu části pohledávky každého z nich uspokojen. Dále podotkl, že z provedených důkazů bylo správně zjištěno, že stěžovateli byl prokazatelně znám proces uspokojování restitučních a transformačních nároků, neboť se ho účastnil v postavení znalce oceňujícího majetek dlužníka. Krajský soud též připomněl, že smlouva o převodu byla uzavírána ze strany dlužníka minimálně v podobě nepřímého úmyslu zkrátit své věřitele. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost posoudil Nejvyšší soud v mezích tzv. skryté diformity, avšak neshledal ho opodstatněným. Především zdůraznil, že odvolací soud důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 obč. soudního řádu, tudíž jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování a že samotné hodnocení důkazů není způsobilým dovolacím důvodem (str. 6). Dále dodal, s odkazy na vlastní judikaturu, že i právní posouzení věci odpovídá ustálené soudní praxi. III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na ochranu vlastnictví a základního práva na spravedlivý proces (byť stěžovatel k tomu základnímu právu uvedl jiná ustanovení Listiny, nikoliv čl. 36) a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozsudky obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo. Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelova polemika s naplněním předpokladů pro posouzení konkrétního právního úkonu jako relativně bezúčinného v důsledku chování dlužníka in fraudem creditoris, což je základním předpokladem úspěchu odpůrčí žaloby ve smyslu § 42a obč. zákoníku. Ústavní soud shledává, že obecné soudy se v průběhu sporu podrobně zabývaly existencí těchto předpokladů, vypořádaly se náležitým způsobem s tvrzeními obou účastnických stran a také s navrženými důkazy. Stěžovatelova polemika je pak koncentrována do hodnocení těchto důkazů, přičemž je evidentně veden záměrem výsledek hodnocení zpochybnit ve svůj prospěch. Přitom obecné soudy argumentačně přesvědčivým a podrobným způsobem zdůvodnily možnost aplikace ustanovení § 42a obč. zákoníku, proto jim nezbývalo, než žalobě vyhovět. V takovém případě nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva stěžovatele, protože jde o zákonem předvídaný důsledek jeho znalosti o úmyslu (byť nepřímém) dlužníka učinit takový právní úkon, který je stižen zmíněnou relativní bezúčinností vůči jinému dlužníkovu věřiteli. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny Ústavní soud dále dodává, že k takovému zásahu do tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku, včetně ochrany vlastnického práva prostřednictvím určovací žaloby, u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele na soudní ochranu jeho vlastnického práva, je však třeba vzít na zřetel, že stěžovateli vlastnické právo ke sporným nemovitostem nesvědčí. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního. Ústavní soud ještě připomíná, že ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze podat ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, kterým bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Podle ustálené soudní praxe není takovým rozhodnutím to rozhodnutím, kterým soud vyšší instance rozhodne o opravném prostředku a na tomto základě, s využitím kasačního principu, ruší rozhodnutí soudu nižšího stupně; takové rozhodnutí není rozhodnutím meritorním. Z tohoto důvodu bylo nutno ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15.11.2005, č.j. 40 Co 645/2005-135, odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb. jako návrh nepřípustný. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele ostatními napadenými rozhodnutími, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. října 2011 Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu