Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. Z., zastoupeného JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem Kroftova 1, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2008, č. j. F 19956/2008, C 20532-105, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, č. j. 7 Cmo 134/2008-166, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a společnosti Oriol, s. r. o., Slepá I 97/27, Praha 4, zastoupené advokátkou JUDr. Miroslavou Otčenáškovou se sídlem Praha 3, Velehradská 26, jako vedlejšího účastníka řízení, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2008, č. j. F 19956/2008, C 20532-105, zahájil řízení bez návrhu o dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem (výroková část I.), rozhodl, že v obchodním rejstříku vedeném u Městského soudu v Praze v oddílu C, vložce č. 20532 se vymazává Společníci: u osoby Ing. T. Z. vklad: 60.000 Kč, obchodní podíl: 50%, se zapisuje Společníci: u osoby Ing. T. Z. vklad: 30.000 Kč, obchodní podíl: 25%, I. D., vklad: 30.000 Kč, splaceno: 100%, obchodní podíl: 25%, den zápisu: dnem nabytí právní moci rozhodnutí (výroková část II.), společnost (Poznámka: Oriol, spol. s r.o., IČ: 49244001; dále jen "společnost") je povinna do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit českému státu soudní poplatek ve výši 1.000 Kč. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část III.) Městský soud uvedl, že obchodní rejstřík obdržel dne 28. 1. 2008 pod č.j. F 14288/2008 návrh na zápis změn, ve kterém se navrhovatel (Poznámka: dále jen "stěžovatel") domáhal změny zápisu společníků a výše jejich vkladů ve společnosti. Z návrhu bylo zřejmé, že stěžovatel požadoval vymazat společníka Ing. I. D. (dále jen "společník") včetně výše jeho vkladu 30.000 Kč a výše jeho obchodního podílu 25% a u stěžovatele navrhoval vymazat výši vkladu 30:000 Kč, výši obchodního podílu 25% a zapsat vklad ve výši 60.000 Kč a výši jeho obchodního podílu 50%. K návrhu stěžovatel doložil své odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené dne 14. 3. 2007 mezi převodcem - stěžovatelem a nabyvatelem - společníkem (dále jen "smlouva"), a to na základě článku "Za třetí" této smlouvy, ve kterém se uvádí, že kupní cena bude zaplacena způsobem specifikovaným v dodatku k této smlouvě; tento dodatek předložen nebyl. K zápisu změn do obchodního rejstříku došlo (fikcí) ve smyslu § 200db odst. 3 o. s. ř. Městský soud zdůraznil, že odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu, jakož i zrušení (odvolání) účinku tohoto odstoupení musí mít dle § 63 obch. zák. písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. Soud dále uvedl, že výše uvedené odstoupení od smlouvy nebylo učiněno dohodou obou účastníků smlouvy a postrádá v rozporu s výše uvedeným jednu ze svých podstatných náležitostí, a sice úředně ověřené podpisy obou účastníků. Předmětné odstoupení od smlouvy je tedy neplatné a soud proto zahájil sám (tj. bez návrhu) řízení podle výše uvedeného § 200db o. s. ř. a uvedl zápis do původního stavu, neboť neodpovídal stavu skutečnému. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 7. 2008, č. j. 7 Cmo 134/2008-166, stěžovatelovo odvolání odmítl. V prvé řadě poukázal na to, že jako soud odvolací nejprve posuzoval, zda je stěžovatel osobou oprávněnou k podání odvolání. Odvolací soud s odkazem na § 201 o. s. ř. uvedl, že osobou oprávněnou k podání odvolání je účastník řízení před soudem prvního stupně. V souzené věci jde o rozhodnutí ve věcech obchodního rejstříku; podle § 200b odst. 1 o. s. ř. se řízení ve věcech obchodního rejstříku zahajuje na návrh a má-li být dosažena shoda mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem, lze řízení zahájit i bez návrhu. Podle § 200c odst. 1 o. s. ř. jsou účastníky rejstříkového řízení osoba, která podala návrh a podnikatel, přičemž § 94 odst. 1 a odst. 2 se nepoužije. V případě rejstříkového řízení zahájeného soudem bez návrhu, jak tomu bylo v souzené věci, byl tedy účastníkem řízení před soudem prvního stupně pouze podnikatel, kterého se zápis v obchodním rejstříku týká, tj. společnost Oriol, s. r. o. Stěžovatel nebyl účastníkem rejstříkového řízení před soudem prvého stupně, není tedy ani osobou oprávněnou podle § 201 o. s. ř. k podání odvolání proti usnesení soudu prvého stupně vydanému v tomto řízení. Vrchní soud konečně - ke stěžovatelovu odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 919/2005 - zdůraznil, že stěžovatel přehlédl, že tento závěr Nejvyššího soudu (tj. že účastníky rejstříkového řízení jsou vedle podnikatele i další osoby, které se v rámci zápisu podnikatele zapisují do obchodního rejstříku), se týká účastenství podle právní úpravy platné v roce 2002. Ustanovení § 200c odst. 1 obch. zák. bylo s účinností od 1. 7. 2005 změněno tak, že účastníky rejstříkového řízení jsou osoba, která podala návrh, k němuž je oprávněna podle zvláštního právního předpisu a podnikatel, přičemž § 94 odst. 1 a odst. 2 se nepoužijí. Účastníkem rejstříkového řízení od 1. 7. 2006 je tedy vždy podnikatel, a pouze v případě, že návrh na zápis změn podá osoba odlišná od podnikatele, kterého se zápis v obchodním rejstříku týká, je účastníkem řízení i navrhovatel (poznámka: zde však městský soud zahájil řízení bez návrhu). II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2008, č. j. F 19956/2008, C 20532-105, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, č. j. 7 Cmo 134/2008-166, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní uvedl, že citovanými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ("Úmluva") a k porušení jeho práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel především prohlásil, že soud prvního stupně svévolně zahájil řízení bez návrhu, aniž byly pro to splněny podmínky či to vyžadovalo dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a stavem skutečným. Současně zdůraznil, že důvody, které vedly rejstříkový soud k vydání napadeného usnesení, nemohou "ve světle skutečného stavu právní věci a rozhodných skutečností obstát". To podrobněji odůvodnil tím, že společník neplnil řádně a včas závazky vyplývající ze smlouvy; stěžovatel proto odstoupil od smlouvy, a to prostřednictvím dopisu ze dne 4. 1. 2008, který byl téhož dne společníkovi doručen. Podle stěžovatele tímto dnem došlo v souladu s § 349 odst. 1 obch. zák. k zániku smlouvy a bylo tedy třeba uvést právní stav uvedený v obchodním rejstříku do souladu se stavem faktickým, k čemuž k návrhu stěžovatele původně skutečně došlo. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti učinil rozsáhlou poznámku, jež se týká jeho nově podaného návrhu (v téže věci), který témuž rejstříkovému soudu došel dne 7. 4. 2008 (dále jen "nový návrh") a jejž tento soud usnesením ze dne 11. 4. 2008, č. j. F 50769/2008, odmítl s tím, že "dle § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení". Stěžovatel v této souvislosti (při srovnání s otázkou právní moci ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2008, č. j. F 19956/2008, C 20532-105, tj. ke dni 22. 2. 2008, a se zřetelem k jeho odvolání ze dne 17. 3. 2008 do citovaného usnesení) poukázal na to, že v případě nového návrhu překážka litispendence není dána; ve druhém případě (tj. vzhledem k stěžovatelem podanému odvolání ze dne 17. 3. 2008) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2008, č. j. F 19956/2008, C 20532-105, prý ke dni 8. 2. 2008 právní moci nenabylo. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil. III. Účastníkům řízení i vedlejšímu účastníkovi byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, odkázal na své rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že v důsledku zápisu do obchodního rejstříku provedeného ve smyslu § 200db odst. 3 obch. zák. (Poznámka: správně o. s. ř.), který však nebyl řádně doložen, zahájila vrchní soudní úřednice řízení k dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem pod č. j. F 19956/2008, C20532; to je předmětem řízení o ústavní stížnosti. Při doručování tohoto usnesení (tj. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2008, č. j. F 19956/2008, C 20532-105) postupovala v souladu s § 200c odst. 1 o. s. ř., podle kterého je účastníkem řízení podnikatel, tj. společnost; proto také Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele z výše uvedeného důvodu odmítl. Městský soud dále poukázal na to, že otázku zániku smlouvy řešil v rámci řízení o určení zániku smlouvy týž soud, který návrh stěžovatele usnesením ze dne 13. 1. 2009, č. j. 74 Cm 94/2008-40, v celém rozsahu zamítl. Městský soud připomněl, že ochrana stěžovatelova vlastnického práva (kterého se mimo jiné domáhá v řízení o ústavní stížnosti) je předmětem řízení v uvedené věci sp. zn. 74 Cm 94/2008-40. Městský soud konečně uvedl, že právní moc rozhodnutí ve věci F 19956/2008, C 20532-105, byla řádně vyznačena po doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, č. j. 7 Cmo 134/2008-166, a že řízení o návrhu na zápisu změn do obchodního rejstříku nelze ze zákona přerušit. Společnost Oriol, s. r. o., se ve svém vyjádření zcela ztotožnila s názory obou soudů. Poukázala na ustanovení § 63 a § 115 odst. 3 obch. zák. vyžadující u právních úkonů týkajících se založení, vzniku, změny, zrušení nebo zániku obchodní společnosti, resp. smlouvy o převodu obchodního podílu písemnou formu s úředně ověřenými podpisy účastníků. Společnost uvedla, že společník řádně uhradil kupní cenu za obchodní podíl ve dvou splátkách a i z tohoto důvodu je třeba odstoupení stěžovatele od smlouvy považovat za neplatné. Společnost proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Stěžovatel v replice k uvedeným vyjádřením v podstatě uvedl, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Broučková měla "na projednávané věci přímý právní zájem, odvíjející se od jejího přátelského vztahu k právní zástupkyni vedlejšího účastníka, tj. vztahu, jenž vyšel posléze najevo v řízeních vedených Městským soudem v Praze pod sp. zn. 74 Cm 94/2008, 74 Cm 215/2008 a 74 Cm 230/23008"; v posledních dvou řízeních stěžovatel namítl podjatost soudkyně. Stěžovatel dále zpochybnil požadavek dohody účastníků smlouvy a jejich úředně ověřených podpisů; tento požadavek soudu by však stěžovatel - pokud by jej soud zaslal jemu a nikoliv společnosti - splnil. Zpochybnil i vyjádření Městského soudu v Praze týkající se vyznačení právní moci ve věci F 19956/2008, C 20532-105. Ve vztahu k vyjádření společnosti uvedl, že tato v případě úhrady za obchodní podíl společníkem vychází z nesprávných zjištění. Stěžovatel se konečně (a opětovně) domnívá, že v důsledku napadeného usnesení Městského soudu v Praze došlo svévolně k zásahu do jeho vlastnického práva. IV. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Právě taková situace nastala i v souzené věci. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění usnesení obou soudů, z nichž důvody jejich rozhodnutí zřetelně plynou. V usneseních Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, z nichž je jasně patrný důvod jejich postupu a rozhodnutí. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není. Stejně tak Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelově úvaze, že důvody, které vedly rejstříkový soud k vydání napadeného usnesení, nemohou "ve světle skutečného stavu právní věci a rozhodných skutečností obstát"; to stěžovatel podrobněji odůvodnil tím, že společník neplnil řádně a včas závazky vyplývající ze smlouvy. Totiž Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že v (jiném) řízení o určení zániku smlouvy, ve kterém byl stěžovatel navrhovatelem a společník odpůrcem, rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2009, č. j. 74 Cm 94/2008-40, o zamítnutí tohoto návrhu; mimo jiné uvedl, že stěžovatelovo odstoupení od smlouvy učiněné dne 24. 1. 2008 nesplňuje z důvodu formy podmínky platného právního úkonu. Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 19. 10. 2010, č. j. 74 Cm 94/2008-79, odvoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze potvrdil. Ústavní soud nemá důvod, aby - z hlediska ústavnosti - uvedená rozhodnutí zpochybňoval. V souvislosti s citovaným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2009, č. j. 74 Cm 94/2008-40, považuje Ústavní soud za bezpředmětné úvahy či námitky stěžovatele o přímém právní zájmu soudkyně Městského soudu v Praze na projednávané věci; to v podstatě proto, že tato námitka byla vznesena až v řízení o ústavní stížnosti, tedy - se zřetelem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu - opožděně. Ústavní soud konečně - ke stěžovatelově obsáhlé poznámce, jež se týká jeho nového návrhu, který témuž rejstříkovému soudu došel dne 7. 4. 2008 a jenž je u něj veden pod sp. zn. F 50769/2008 - zdůrazňuje, že se tam jedná o řízení, které není předmětem této ústavní stížnosti. Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, že v uvedené věci vydal Městský soud v Praze usnesení ze dne 11. 4. 2008, č. j. F 50769/2008-142, jež bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2009, č.j. 7 Cmo 408/2008-212, změněno tak, že se řízení zahájené návrhem, došlým soudu 7. dubna 2008, nezastavuje. Ústavní soud se tedy okolnostmi uvedenými v této poznámce (a také ve stěžovatelově replice) dále nezabýval, neboť, jak již uvedl, jde o jinou věc, která předmětem této ústavní stížnosti není. Ústavní soud se nezabýval ani stěžovatelovými úvahami o svévolném zásahu do jeho vlastnického práva v důsledku ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud považuje v řízení o této ústavní stížnosti tyto úvahy za bezpředmětné a hodnotí je jako spektakulární. Je, resp. bylo věcí stěžovatele, aby toto tvrzené právo na ochranu vlastnického práva využil v jiném řízení, totiž v řízení týkajícím se návrhu na určení zániku smlouvy o převodu obchodního podílu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm94/2008. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. listopadu 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu