Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti společnosti Solidní Finance, uzavřený investiční fond, a. s., IČ 29235871, se sídlem v Brně, Špitálka 8, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2011, čj. 13 C 79/2011-12, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Městský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatelky a uložil žalovanému zaplatit jí částku 1022 Kč s příslušenstvím (výrok I.), jakož i nahradit jí náklady řízení v částce 3720 Kč (výrok II.). Výrok o nákladech odůvodnil soud tak, že z důvodu zamezení tvrdosti postupoval podle § 151 odst. 2 o. s. ř., který mu umožňuje, aby odměnu advokáta stanovil podle advokátního tarifu. S ohledem na okolnosti případu by stanovení odměny advokáta paušální částkou dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. neodpovídalo povaze ani délce řízení, náročnosti a rozsahu poskytovaných služeb, ani sociálním poměrům žalovaného, a proto soud vyčíslil náhradu nákladů řízení dle advokátního tarifu. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí ústavní stížností; ačkoliv petitem se domáhala zrušení celého rozsudku, z odůvodnění je zřejmé, že nesouhlasí pouze s nákladovým výrokem (ostatně ve věci samé jí bylo vyhověno). Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z advokátního tarifu, a nikoliv z vyhlášky č. 484/2000 Sb., čímž měl porušit princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatelka uznává, že § 151 odst. 2 o. s. ř. sice připouští aplikaci advokátního tarifu, avšak od 1. 1. 2001 rozhodovaly soudy pouze podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., čímž vzniklo obecné povědomí, které se stalo stabilním a očekávatelným. Městský soud rozhodl "naprosto odlišně od léta zažité praxe"; samotná snadnost sporu přitom dle stěžovatele nemůže být určující. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. K problematice nákladů civilního řízení se Ústavní soud vyjadřoval mnohokráte v minulosti. V řadě svých rozhodnutí konstatoval, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Rozhodování o nákladech řízení je však integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06, www.judikatura.cz). Žádné takové pochybení však v souzené věci Ústavní soud neshledal. Ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. explicitně připouští, aby soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměnu advokáta neurčoval podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale podle advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy nikoliv v paušální výši, nýbrž v závislosti na množství úkonů právní služby. Městský soud této výjimky využil a - což je z hlediska ústavního přezkumu podstatné - postup podle této výjimky v odůvodnění rozsudku řádně vysvětlil. Argumentaci stěžovatelky, založenou na nijak nedoloženém tvrzení, že se podle zmíněné výjimky nikdy v praxi nepostupovalo, čímž mělo údajně být založeno obecné přesvědčení o výlučné aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb., nelze akceptovat, neboť její přijetí by v podstatně v rozporu s výslovným zněním zákona zcela vylučovalo použití advokátního tarifu při určení výše odměny za zastupování. Využil-li tedy obecný soud možnosti, kterou mu dává výslovně zákon, a svůj postup náležitě odůvodnil, nelze v tom spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 1. listopadu 2011 Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu