Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti A. P., zast. JUDr. Jiřím Janebou, advokátem, sídlem Komenského 266, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.11.2010, č.j. 55 Co 375/2010-184, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.4.2009, č.j. 13 C 2/2006-135, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"). K věci uvedla, že podanou žalobou se u obvodního soudu domáhala vydání rozsudku, kterým by vedlejší účastník byl povinen zaplatit jí náhradu za nemovitosti nevydané podle zák. č. 229/1991 Sb., a to v celkové výši 419 792,- Kč. Obvodní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 690,- Kč ve formě cenných papírů nemajících povahu státního dluhopisu (výrok I.), ohledně částky 376 144,- Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II.), zastaveno bylo řízení o určení, že náhrada se má poskytnout dle cenových předpisů platných ke dni 24.6.1991 (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, které bylo proti výroku I. odmítnuto a další výroky byly potvrzeny. Stěžovatelka dále uvedla, že proti rozsudku městského soudu podala dovolání. Tato skutečnost byla potvrzena sdělením jejího právního zástupce ze dne 14.10.2011 a doplněna informací, že dovolací řízení je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp.zn. 28 Cdo 1546/2011. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná. Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. října 2011 Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj