Plénum Ústavního soudu ve složení František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická, rozhodlo o návrhu Nejvyššího správního soudu na zrušení ustanovení § 8 odst. 3 písm. c) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 1 odst. 7 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a rekapitulace návrhu Ústavnímu soudu byl dne 30. prosince 2010 doručen návrh Nejvyššího správního soudu (dále i "navrhovatel") na zrušení ustanovení § 8 odst. 3 písm. c) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, a ustanovení § 1 odst. 7 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv. Navrhovatel považuje předmětná zákonná ustanovení za rozporná s principy nezávislosti soudů a soudců dle čl. 81 a 82 Ústavy. Navrhovatel tak učinil poté, co usnesením ze dne 10. srpna 2010 č. j. 13 Kss 1/2010-82 přerušil kárné řízení proti JUDr. J. B., místopředsedovi Vrchního soudu v Praze, zahájené k návrhu Veřejného ochránce práv. Zdůvodnění protiústavnosti institutu aktivní legitimace Veřejného ochránce práv v řízení o kárné odpovědnosti soudců se opírá o následující argumenty: Aktivní legitimací v předmětných věcech kromě předsedů soudů disponuje i prezident republiky, ministr spravedlnosti a Veřejný ochránce práv. Na rozdíl od prezidenta republiky, jenž disponuje pravomocí jmenovat soudce, a ministra spravedlnosti, stojícího v čele ministerstva, jemuž je svěřena státní správa soudů, Veřejný ochránce práv dle navrhovatele nemá žádnou ústavní odpovědnost za fungování soudů, není ústavním činitelem, jeho postavení není zakotveno v Ústavě, přičemž je kárným navrhovatelem pouze vůči předsedům a místopředsedům soudů, nikoli ale soudcům obecně. V aktivní legitimaci Veřejného ochránce práv v řízení o kárné odpovědnosti soudců spatřuje navrhovatel ohrožení nezávislosti soudů, jelikož dle něj z tohoto oprávnění může vzniknout tlak na předsedy a místopředsedy soudů, jako orgány státní správy soudů, a od nich tlak na soudce. V dalším pak ustanovení § 87, § 119 odst. 2 zákona o soudech a soudcích a § 1 odst. 6 zákona o Veřejném ochránci práv s odkazem na nález Ústavního soudu zp. zn. Pl. ÚS 18/06 interpretuje v tom smyslu, že v důsledku propojenosti správně-soudní a soudcovské pravomoci předsedů a místopředsedů soudů postavení Veřejného ochránce práv jako kárného navrhovatele ohrožuje nezávislost soudů, což představuje zvláště pak derogační důvod ve vztahu k § 1 odst. 7 zákona č. 349/1999 Sb. Konečně navrhovatel uvádí i argument srovnávací, z devíti zkoumaných zemí (Francie, Maďarska, Německa, Nizozemí, Polska, Rakouska, Slovenska, Slovinska a Španělska) pouze na Slovensku Veřejný ochránce práv disponuje obdobným oprávněním. Pro uvedené Nejvyšší správní soud z důvodu jejich rozporu s principy dělby moci a soudcovské nezávislosti (čl. 2 odst. 1, čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy) navrhuje ustanovení § 8 odst. 3 písm. c) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, a ustanovení § 1 odst. 7 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, zrušit. II. Podmínky aktivní legitimace navrhovatele Návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 3 písm. c) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, a ustanovení § 1 odst. 7 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, byl podán Nejvyšším správním soudem dle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V předmětné věci navrhovatel jako soud kárný v řízení ve věci kárné odpovědnosti soudců rozhodoval o návrhu Veřejného ochránce práv, podaného dle § 8 odst. 3 písm. c) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, a § 1 odst. 7 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, přičemž daná zákonná ustanovení aplikoval při posouzení aktivní legitimace navrhovatele. Poté, co dospěl k závěru o rozporu daných ustanovení s ústavním pořádkem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 224 odst. 5 tr. řádu a § 25 zákona č. 7/2002 Sb. řízení přerušil a Ústavnímu soudu předložil předmětný návrh na kontrolu norem. Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je taková pozice zákona, příp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož zrušení je navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jež pro obecný soud buď zakládá rozhodovací důvody pro hmotněprávní posouzení věci anebo upravuje postup daného řízení. Jak vyplývá z popisu předmětného řízení u obecného soudu, lze tudíž na straně navrhovatele konstatovat naplnění podmínek jeho aktivní legitimace pro řízení o kontrole norem. III. Dikce napadených zákonných ustanovení Dle ustanovení § 8 odst. 3 písm. c) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti předsedy nebo místopředsedy soudu je oprávněn podat "Veřejný ochránce práv proti kterémukoliv předsedovi nebo místopředsedovi soudu". Ustanovení § 1 odst. 7 zákona č. 349/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zní: "Působnost ochránce se nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby České republiky, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů." IV. Obsahový soulad napadených zákonných ustanovení s ústavním pořádkem V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/06 Ústavní soud vyslovil tezi, dle níž: "Na vztahy v rámci soudní správy nelze aplikovat princip ,kdo jmenuje, odvolává' a není možné ani konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé. Proto prostřednictvím maximy vyjádřené v čl. 82 odst. 2 Ústavy je nutno poměřovat rovněž způsob odvolávání předsedů soudů, tedy i předsedy Nejvyššího soudu; nejen právní úprava zakotvující odvolávání soudců, ale i právní úprava odvolávání předsedů a místopředsedů soudů musí respektovat ústavní principy dělby moci a nezávislosti soudní moci." Rozhodovacím kontextem, z jehož pohledu nutno interpretovat uvedenou maximu, bylo oprávnění prezidenta republiky odvolat z funkce předsedu Nejvyššího soudu. V této souvislosti Ústavní soud zdůraznil, že princip "kdo jmenuje, odvolává" je vlastní systému státní správy: "Toliko pro státní správu je totiž charakteristické uskutečňování veřejné moci, tj. realizace výkonné moci ve vztazích hierarchických, tedy vztazích nadřízenosti a podřízenosti. Obsahem je činnost nařizovací vyjadřující mocenskou převahu orgánů státní správy ve vztahu k těm, vůči nimž je vykonávána, což platí jak pro působení navenek, tak uvnitř organizačního systému." S případem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 18/06 posuzovanou věc srovnávat nelze. Rozhodování v řízení o kárné odpovědnosti předsedů a místopředsedů soudů spadá dle zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, do pravomoci nezávislých soudů, nejde o případ, kdy jiný než soudní orgán rozhodl o zániku funkce předsedy, resp. místopředsedy soudů. K pojmovému vymezení kárného soudu dle zákona č. 7/2002 Sb. se přitom Ústavní soud autoritativně vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09. Uvedl v něm, že "jsou kárná řízení vedena před Nejvyšším správním soudem, tedy vrcholnou soudní instancí, přičemž přezkoumávaný zákon (§ 3 věta druhá) Nejvyšší správní soud za kárný soud výslovně označuje." Konstatoval dále, že kárný senát Nejvyššího správního soudu je ",soudem' ve smyslu ustanovení čl. 6 Úmluvy i (a to zejména) čl. 81 Ústavy, na kterémžto závěru nic nemění ani skutečnost, že jeho členy nejsou pouze soudci tohoto soudu, nýbrž i soudci jiných soudů a zástupci dalších právnických profesí. Kárný senát Nejvyššího správního soudu totiž naplňuje formální i materiální znaky soudu. Pokud jde o znaky formální, považuje Ústavní soud za nutné zmínit především to, že kárný senát je organizačně součástí Nejvyššího správního soudu a jeho předsedou je vždy soudce (Nejvyššího správního soudu či Nejvyššího soudu). Stran znaků materiálních pak Ústavní soud poukazuje na existenci systémových garancí nezávislosti a nestrannosti, jež se vztahují na kárný senát Nejvyššího správního soudu stejně jako na soud složený pouze ze soudců, což zákonodárce reflektuje zejména v ustanovení § 5 a § 6 napadeného zákona. Možnost, aby se rozhodování soudů účastnili vedle soudců i další občané, ostatně plyne již z ustanovení čl. 94 odst. 2 Ústavy; samotný fakt, že je soudní senát složen jak ze soudců, tak z přísedících, tudíž ex constitutione není způsobilý zamezit kvalifikaci takového senátu jako "soudu". Ani sám Ústavní soud nikdy v minulosti nezpochybnil kvalifikaci senátů složených ze soudců a přísedících jako ,soudů' a z vyložených důvodů tak nečiní ani v této věci." Posuzovaná aktivní legitimace Veřejného ochránce práv přitom plně zapadá do rámce smyslu a účelu jeho působení. Je-li výkon soudní správy ze strany předsedů či místopředsedů soudů "v rozporu s právem", neodpovídá-li "principům demokratického právního státu a dobré správy", příp. lze-li jej hodnotit ve smyslu "nečinnosti", pak aktivní legitimace Veřejného ochránce práv v řízení o jejich kárné odpovědnosti "přispívá k ochraně základních práv a svobod" (§ 1 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb.). Její uplatnění nijak není v rozporu s principy dělby moci a soudcovské nezávislosti. Je věci kárného soudu posoudit, do jaké míry se pak v konkrétní věci prolínají úkoly správy soudu a nezávislá rozhodovací činnost předsedy, resp. místopředsedy soudu, vůči němuž je vedeno řízení o kárné odpovědnosti. Je přitom jinou otázkou komplexní posouzení ústavnosti i funkčnosti celého systému řízení o kárné odpovědnosti soudců, včetně posouzení jeho otevřenosti k extraneům a veřejnosti s ohledem jednak na kategorii přísedících v kárných senátech kárného soudu a jednak na subjekty v něm aktivně legitimované. Poměřování ústavních hodnot dělby moci a nezávislosti soudců, obsahujících v sobě nutně i své protivy, tj. brzdy a protiváhy, otevřenost a veřejnou kontrolu, přitom zahrnuje pro oblast řízení o kárné odpovědnosti soudců užší prostor pro ingerenci představitelů moci výkonné než pro ingerenci Veřejného ochránce práv. V důsledku takto vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 3 písm. c) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 1 odst. 7 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, je zjevně neopodstatněný, pročež jej odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud tak učinil v plénu, a to s ohledem na ustanovení čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působnosti senátů plénem ze dne 1. prosince 2010 č. j. Org. 49/10. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 15. března 2011 Pavel Holländer místopředseda Ústavního soudu