Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 28. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatelů 1) B. B. a 2) V. B., zastoupených JUDr. Magdou Janovcovou, advokátkou se sídlem Točná 3, 625 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 20. března 2012 č. j. 54 Co 1099/2011-89, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví označený rozsudek obecného soudu a tvrdili, že jím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dle odůvodnění návrhu se tak mělo stát tím, že Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, v předmětném civilním sporu akceptoval námitku promlčení žalovaného (takto vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem), když vyhodnotil návrhy smluv o vypořádání pohledávky ze dne 2. ledna 2010 jím předložené jako projevy vůle, jež nemají povahu uznání závazku. Stěžovatelé v této souvislosti poukázali na skutkovou genezi své záležitosti a vyjádřili přesvědčení, že se v daném případě jedná o uznání dluhu ze strany vedlejšího účastníka, a tudíž nedošlo k jeho promlčení. Stěžovatelé podrobili kritice i výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, kdy s ohledem na svou sociální situaci namítali, že soud měl aplikovat § 150 o. s. ř. Z těchto důvodů se posléze domáhali, aby Ústavní soud v záhlaví označený rozsudek nálezem zrušil. Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jak zřejmo z odůvodnění napadeného rozsudku, Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, interpretoval předmětné návrhy smluv v souvislosti s konkrétním kontextem záležitosti stěžovatelů adekvátně, přičemž svůj závěr pregnantně, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Přiklonil-li se odvolací soud k závěru, který stěžovatelé kritizují, nutno říci, že jím učiněná interpretace, jíž nejsou protiargumenty stěžovatelů způsobilé zvrátit, nevykračuje z rámce v dané záležitosti aplikovaného relevantního práva (§ 558 občanského zákoníku). Je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06); odvolací soud nadto své vývody odkazem na rozhodovací důvody obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009 sp. zn. 26 Cdo 3609/2007 podložil. Pokud se týče náhrady nákladů řízení, stěžovatelé netvrdí ani nedokládají, že by svými sociálními poměry v tomto smyslu před odvolacím soudem argumentovali. Uvedené potom neplyne ani z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku. Proto k uvedené okolnosti nemohl přihlédnout ani Ústavní soud (srov. kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01, III. ÚS 569/03 a contrario, III. ÚS 126/04). Aniž by Ústavní soud jakkoli zlehčoval aspekty, jež stěžovatelé - restituenti - ve svém návrhu zdůraznili, rozhodl za těchto okolností, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2012 Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu