Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti R. F., proti platnosti voleb do krajského zastupitelstva, jež se konaly ve dnech 12. a 13. října 2012, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud prohlásil volby do zastupitelstva kraje, konané ve dnech 12. a 13. října 2012, za neplatné. Stěžovatel svůj požadavek odůvodňuje tím, že při těchto volbách mu bylo omezeno právo volit své volené zástupce způsobem, který garantují ustanovení čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že se stěžovatel domáhá vyslovení neplatnosti voleb, respektive neplatnosti hlasování při volbách do krajského zastupitelstva, konaných v říjnu tohoto roku. Každý občan, který byl oprávněn zúčastnit se hlasování při volbách do krajského zastupitelstva, je dle ustanovení § 53 odst. 1 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů, aktivně legitimován k podání návrhu na neplatnost hlasování či voleb; o takovém návrhu bude dle ustanovení § 54 zákona o volbách do zastupitelstev krajů ve spojení s ustanoveními § 4 odst. 2 písm. a), § 7 odst. 1 a § 90 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, rozhodovat příslušný krajský soud v rámci správního soudnictví. Ústavní soudnictví je zásadně vystavěno na principu subsidiarity. To znamená, že Ústavní soud je oprávněn o ústavní stížnosti rozhodovat pouze za situace, kdy stěžovatel vyčerpal veškeré právní prostředky, jež jsou mu k dispozici, pro dosažení stavu, o nějž před Ústavním soudem usiluje. Z ústavní stížnosti se přitom nepodává, že by stěžovatel podal návrh na neplatnost voleb či hlasování k příslušnému krajskému soudu; až proti jeho případnému zamítavému (resp. odmítavému) rozhodnutí by totiž mohl stěžovatel brojit ústavní stížností (neboť kasační stížnost není dle ustanovení § 104 odst. 1 soudního řádu správního přípustná). Ústavní stížnost proto není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním procesní prostředky, jež mu byly k dispozici. Jelikož stěžovatelova ústavní stížnost představovala návrh prima facie nepřípustný, nebyl stěžovatel ani vyzýván k odstranění vady podání, spočívající v absenci povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti návrh stěžovatele jako nepřípustný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 6. listopadu 2012 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj