Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti pana M. S., právně zastoupeného advokátem Mgr. Luďkem Šikolou, Dvořákova 13, Brno, proti rozhodnutí nebo jinému zásahu Městského soudu v Brně sp. zn. Spr. 142/2007 ze dne 5. 3. 2007 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2009 sp. zn. 61 UL 8/2009, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 5. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných úkonů státní moci. Současně s návrhem se stěžovatel domáhal i přiznání náhrady nákladů právního zastoupení. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel, zbavený soudem v roce 2004 způsobilosti k právním úkonům, byl dne 9. 11. 2005 proti své vůli hospitalizován v Psychiatrické léčebně Černovice v Brně, a to na uzavřeném oddělení. V průběhu svého pobytu opakovaně žádal bezvýsledně o své propuštění. Dne 14. 11. 2005 podal stěžovatel prostřednictvím Mgr. D. Z. k městskému soudu podnět "Oznámení nedobrovolné hospitalizace", v němž stěžovatel požadoval přezkoumání zákonnosti jeho detence. Dne 21. 11. 2005 byl soudu doručen dobrovolný souhlas opatrovníka ze dne 14. 11. 2005 s hospitalizací stěžovatele v psychiatrické léčebně. Dne 29. 11. 2005 byl stěžovatel z psychiatrické léčebny propuštěn. Přípisem došlým městskému soudu dne 13. 11. 2006 se stěžovatel opětovně obrátil na Městský soud v Brně, a to se svým vyjádřením k detenčnímu řízení, ke kterému mu městský soud sdělil, že soudní řízení ve smyslu ustanovení § 191a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nebylo zahájeno. Dne 2. 1. 2007 podal stěžovatel ve věci stížnost na průtahy, v níž požadoval zahájení řízení o přípustnosti jeho převzetí do ústavu zdravotní péče. Dne 6. 2. 2009 podal stěžovatel návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu dle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Dne 24. 3. 2009 bylo zmocněnci stěžovatele doručeno ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2009 sp. zn. 61 UL 8/2009, jímž byl návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítnut. S výše uvedeným postupem soudu stěžovatel nesouhlasí, neboť nikdy nedal souhlas se svou hospitalizací, kterou i nadále považuje za nezákonnou ve smyslu čl. 5 Úmluvy, protože nebyly naplněny podmínky pro tak závažný zásah do osobní svobody. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") plyne, že pro určení, zda se jednalo o zákonné zbavení svobody, je třeba se zabývat konkrétní situací dotčeného jednotlivce. Stěžovatel byl na psychiatrii dopraven proti své vůli za asistence policie, následně byl držen na oddělení s uzavřeným režimem pro nedobrovolně hospitalizované pacienty, v izolaci od vnějšího světa a od ostatních pacientů léčebny, bez možnosti navázat kontakt s vnějším světem a omezeným režimem návštěv. Stěžovatel nemá informaci o tom, že by psychiatrická léčebna oznámila soudu jeho převzetí. Soud se o jeho detenci dozvěděl nejpozději dne 14. 11. 2005 z podání stěžovatele a měl o její zákonnosti rozhodnout, a to i přesto, že souhlas s jeho hospitalizací udělila stěžovatelova opatrovnice. Skutečnost, že opatrovnice vyjádřila souhlas s detencí, nemůže mít za následek klasifikaci detence jako dobrovolné, to platí zvlášť za situace, kdy opatrovnice stěžovatele neznala a ani se s ním nikdy nesetkala. Detence nebyla dle náhledu stěžovatele zákonná ve smyslu čl. 5 Úmluvy, neboť nebyla naplněna kritéria zákonného držení osoby ve zdravotnickém zařízení z důvodu duševní choroby formulované ESLP v případě Winterwerp proti Nizozemí. Stěžovatel nikdy nesouhlasil se svým pobytem v psychiatrické léčebně a výslovně požadoval, aby soud omezení jeho svobody přezkoumal, aby vyslechl navržené svědky a provedl stěžovatelem navržené důkazy ke zjištění skutkového stavu věci. Na toto podání městský soud nereagoval, neboť nesprávně považoval souhlas opatrovnice za dostatečný. Ve věci Winterwerp ESLP souhlasil s názorem, že řízení podle čl. 5 Úmluvy nemusí být vždy doprovázeno týmiž zárukami, které vyžaduje čl. 6 odst. 1. Zároveň zdůraznil, že přístup k soudu a možnost být slyšen osobně nebo prostřednictvím určité formy zastoupení musí být zachovány. Duševní nemoc může být v určitých případech důvodem pro omezení přístupu k soudu, nemůže ale ospravedlnit popření samotné podstaty tohoto práva. Stěžovatel má za to, že byl svého práva na přístup k soudu zcela zbaven. K jeho detenci došlo pouze na základě úvahy zdravotnických pracovníků psychiatrické léčebny a rozhodnutí opatrovnice - zaměstnankyně Úřadu městské části Brno-střed. Tyto osoby, ani Úřad samotný, nejsou orgánem, který by splňoval kvalifikaci být orgánem přezkumu zákonnosti detence, navíc před nimi neproběhlo žádné řízení, kterého by se stěžovatel mohl účastnit a stejně tak nebylo vydáno žádné formální rozhodnutí, proti kterému by se mohl odvolat. Stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů, které s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009 sp. zn. Cpjn 29/2006 nerozhodují o přípustnosti převzetí nebo držení osoby v ústavu zdravotní péče za situace, kdy odpadnou důvody, pro něž bylo řízení zahájeno. Dle náhledu stěžovatele je i zpětné posouzení zákonnosti zásahu do osobní svobody důležité. Stát je povinen zásah nejen přezkoumat, ale v případě, že byl nezákonný, oběť takového zásahu odškodnit. III. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na výše citované stanovisko Nejvyššího soudu a dále uvedl, že řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče nebylo zahájeno, jelikož ještě před uplynutím zákonné lhůty a vydáním příslušného rozhodnutí umístěný podepsal dobrovolný vstup. Pokud tedy nebylo zahájeno takové řízení, následně ani po propuštění nebylo řízení dle ustanovení § 104 odst. 1 zastaveno. Současně odkázal městský soud na výkladový materiál Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 6. 1992, týkající se detence, v němž se uvádí, že ustanovení § 191a o. s. ř. upravuje převzetí do zdravotní péče a držení v této péči bez souhlasu nemocného. Vymezení důvodů, pro které může být osoba převzata, resp. držena v ústavní zdravotnické péči, je ponecháno zdravotnickému zákonodárství, konkrétně ustanovení § 23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu ve znění pozdějších předpisů. Soud v rámci své rozhodovací pravomoci nemůže zkoumat pravomocně skončené řízení sp. zn. 24 P 52/2001, a to ani za jakých okolností meritorní rozhodnutí nabylo právní moci. V replice k vyjádření městského soudu stěžovatel uvádí, že je důležité, aby obecný soud v průběhu sedmi dnů přezkoumal všechny okolnosti vzetí osoby do zdravotní péče a rozhodl, zda byl zásah do osobní svobody v souladu se zákonem či nikoliv - zde pak odkázal na rozhodnutí ESLP ve věci Ťupa proti České republice. Stěžovatel byl v době hospitalizace fakticky schopen projevit souhlas, resp. nesouhlas s hospitalizací a léčbou. To je zřejmé například z toho, že aktivně brojil proti své hospitalizaci samostatně i prostřednictvím svého zástupce. Koncepci faktické způsobilosti v detenčním řízení uznal ESLP v rozhodnutí ve věci Shtukaturov proti Rusku. ESLP uvedl, že stěžovatel, ačkoliv byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, byl fakticky způsobilý rozhodnout o své hospitalizaci. Z toho důvodu mělo dojít k přezkumu zásahu do osobní svobody. Koncepci faktické způsobilosti uznal ve své judikatuře i Ústavní soud, a to např. ve věci sp. zn. Pl. ÚS 43/2010. Pokud byl zřejmý rozpor vůle opatrovnice a opatrovance, měl soud i jiné možnosti, jak ve věci zasáhnout - mohl např. iniciovat opatrovnické řízení a stanovit kolizního opatrovníka. IV. Ústavní soud přezkoumal napadené akty státní moci z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud znovu poukazuje na svoji již konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel směřuje svůj návrh jednak proti rozhodnutí nebo jinému zásahu Městského soudu v Brně sp. zn. Spr. 142/2007 ze dne 5. 3. 2007 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2009 sp. zn. 61 UL 8/2009, Co se týče napadeného sdělení Městského soudu v Brně sp. zn. Spr. 142/2007 ze dne 5. 3. 2007, kterým reagoval místopředseda citovaného soudu na stížnost na průtahy v řízení sp. zn. 71 L 2447/2005, nutno konstatovat, že se nejedná o soudní rozhodnutí, neboť jím nedošlo k autoritativnímu zásahu do právní sféry stěžovatele. Jinými slovy řečeno, tímto přípisem nedošlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění či povinností stěžovatele. V podstatě se jedná pouze o informativní přípis vyřizovaný v rámci správní agendy, jímž byl stěžovateli sdělen stav řízení evidovaného městským soudem pod sp. zn. 71 L 2447/2005, a to s ohledem na to, že dotčené soudní řízení již bylo ukončeno. Místopředseda soudu ve svém přípisu toliko nastínil průběh a vyústění celého, již skončeného, soudního řízení. Z uvedeného důvodu se pak nejedná ani o jiný zásah veřejné moci, neboť za situace, kdy bylo řízení již skončeno, je stížnost na průtahy v řízení bezpředmětná. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než aby tuto část návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2009 sp. zn. 61 UL 8/2009 byl odmítnut návrh stěžovatele na určení lhůty k zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení v ústavu zdravotní péče. Citovaný soud dospěl v uvedeném usnesení k závěru, že za situace, kdy dojde k propuštění jedince, o jehož internaci má být postupem dle ustanovení § 191a o. s. ř. rozhodováno, dochází k odpadnutí podmínky řízení. Obdobnou otázkou se Ústavní soud v minulosti již zabýval např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2508/09 (dostupném na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx), v němž konstatoval, že z čl. 5 Úmluvy nevyplývá povinnost zajistit přezkum zákonnosti detence i v případě, že již byla ukončena a zadržovaný je na svobodě. Článek 5 Úmluvy je třeba vnímat v jeho úplnosti a neopomíjet i záruky obsažené v jeho odst. 5, podle něhož každý, kdo byl obětí zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění. Zatímco tedy záruky obsažené v odst. 4 míří na situaci, kdy je dotčený stále zadržován, odst. 5 mu zaručuje, že v případě nesplnění zákonných podmínek pro zbavení svobody má nárok na odškodnění. Podle ustanovení § 191a o. s. ř. se řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotní péče vztahuje pouze a jedině na ty případy, kdy ústav poskytující zdravotní péči omezí osobní svobodu těch osob, které s tímto postupem nevyslovily svůj písemný souhlas. Již samotná forma souhlasu ukazuje na závažnost takového právního úkonu, plně odpovídajícího závažnosti omezení základních práv a svobod internované osoby. Za situace, kdy osoba nedá svůj písemný souhlas s umístěním do ústavu zdravotní péče, je zcela namístě, aby do vztahu mezi zdravotnickým zařízením a takovou osobou vstoupil soud, který věc nezávisle a nestranně posoudí. Nutno zdůraznit, že soud zde vystupuje jako přezkumný činitel postupu zdravotnického zařízení. Jinými slovy řečeno, podstatou řízení dle ustanovení § 191a o. s. ř. je zaručení práv těch osob, jež je nemohou plně realizovat z důvodu svého umístění do ústavu zdravotní péče. V okamžiku, kdy je osoba z péče zdravotnického zařízení propuštěna, není již zkrácena na svých základních právech a role soudu, co by garanta zákonnosti nezbytného omezení základních práv, odpadá. To však nic nemění na tom, že se osoba umístěná do ústavu zdravotní péče v rozporu se zákonem, může domáhat v rámci soukromoprávního řízení náhrady škody, v jehož rámci se zpětně posuzuje otázka zákonnosti postupu ústavu zdravotní péče. Zde by se však již jednalo o jiný typ řízení než ten, který lze vyvolat postupem dle ustanovení § 191a o. s. ř. Zamítnutím návrhu stěžovatele na určení lhůty k zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení v ústavu zdravotní péče tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, neboť tento se domáhal zahájení řízení, pro které nejsou dány podmínky řízení. Stěžovatel byl jednak propuštěn ze zdravotní péče a jednak v průběhu jeho internace udělil jeho opatrovník s uvedeným postupem souhlas. Domáhal-li se stěžovatel v souladu s ustanovením § 83 zákona o Ústavním soudu přiznání náhrady nákladů zastoupení, nutno konstatovat, že toto lze přiznat pouze v těch případech, kdy nebyla ústavní stížnost odmítnuta. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh ve vztahu k postupu Městského soudu v Brně spočívajícím v nepřezkoumání zákonnosti zbavení osobní svobody v ústavu zdravotní péče a k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2009 sp. zn. 61 UL 8/2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 11. ledna 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu