Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. M., t. č. Věznice Jiřice P. O. BOX 8, 289 22 Lysá nad Labem, zastoupeného JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem, se sídlem Fibichova 218, 276 01 Mělník, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce, ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 1 Nt 551/2012, za účasti Okresního soudu v Nymburce jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2013, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. sp. zn. 1 Nt 551/2012 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo podle § 320 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že stěžovatel vykoná tresty odnětí svobody postupně uložené Okresním soudem v Liberci ve věcech sp. zn. 5 T 196/2010, 4 T 162/2002 a 5 T 139/2005 ve věznici s ostrahou. Ve své stručné ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že řízení před okresním soudem, jehož předmětem bylo sjednocení způsobu výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody, bylo projednáno bez jeho přítomnosti, a to navíc za situace, kdy o zajištění své osobní přítomnosti při jednání požádal. Stěžovatel je také toho názoru, že trestní řád sloučit výkon trestu zařazený do věznice s dohledem s výkonem trestu zařazeného do věznice s ostrahou neumožňuje. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně zdůrazňuje důležitost zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývajících z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z jeho judikatury nicméně též vyplývá, že tyto zásady platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, to jest o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu kupříkladu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání. V projednávané věci jde o otázku uplatnění zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní ve vykonávacím řízení, konkrétně v případě, kdy je rozhodováno dle § 320 odst. 3 trestního řádu o společném způsob výkonu postupně uložených trestů. Ústavní soud má za to, že k jejímu zodpovězení je na místě se inspirovat kritérii, jaká formuloval již například při řešení otázky nezbytnosti osobního slyšení před odvolacím soudem, kterou posuzoval v případě sp. zn. I. ÚS 102/06. Z nich je v projednávané věci klíčový zejména charakter řízení, viděný ve světle důležitosti projednávané věci pro stěžovatele. Nutno uvést, že soudem nebylo rozhodováno o vině či nevině stěžovatele, a pokud jde o trest, nebylo rozhodováno o jeho druhu či výši, ale toliko o způsobu jeho výkonu. Vzhledem k tomu je Ústavní soud přesvědčen, že požadavky na kontradiktornosti trestního procesu a rovnost zbraní, byť bylo jednáno bez stěžovatelovy přítomnosti, nebyly v dané věci porušeny. Pokud jde o stěžovatelův právní názor, že trestní řád neumožňuje sloučit výkon trestu ve věznici s dohledem s výkonem trestu ve věznici s ostrahou, Ústavní soud se s ním neztotožňuje. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel tuto svoji interpretaci nijak neodůvodnil, Ústavní soud dále pouze odkazuje na znění § 320 odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. července 2013 Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu