Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojen Güttlera, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Lenky Veverkové, zastoupené JUDr. Michalem Bortelem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubská ul. 121/1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 Ad 36/2011-118 ze dne 9. června 2011 a rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 33/2011 ze dne 7. dubna 2011, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, a 1) Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Olomouci, se sídlem v Olomouci 9, Vejdovského 988/4, Hodolany, 2) Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1/376, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Návrhem došlým Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. 2. Stěžovatelka tvrdila, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, a její jednání bylo posouzeno v rozporu se zákazem retroaktivity sankčních norem, stanoveným čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, neboť se soudy nevypořádaly se všemi "argumentačními tvrzeními" a Nejvyšší správní soud citoval ve svém rozhodnutí znění textu zákona v podobě, které bylo účinné až v době po událostech, jež se staly předmětem správního a soudního řízení. II. 3. Ústavní soud, maje k dispozici napadená rozhodnutí, jakož i další listiny poskytnuté stěžovatelkou, nepovažoval za nutné vyžádat si příslušný soudní spis, neboť tvrzené skutečnosti, pro posouzení ústavní stížnosti rozhodné, jsou s těmito podklady ve shodě. 4. Ústavní stížnost je přípustná. Stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce v Prostějově ze dne 7. 1. 2008, č. j. PVB-28/2008-82, jímž byla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce ode dne 19. 11. 2007. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 4 Cad 67/2009-54 ze dne 7. 10. 2010 stěžovatelce vyhověl a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podalo Ministerstvo práce a sociálních věcí kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který svým rozsudkem č. j. 3 Ads 33/2011-90 ze dne 7. 4. 2011 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a pro další rozhodování zavázal Městský soud v Praze svým právním názorem. Městský soud v Praze pak při jeho respektování ve věci rozhodl rozsudkem č. j. 4 Ad 36/2011-118 ze dne 9. června 2011, který stěžovatelka napadla ústavní stížností. 5. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění do 31. 12. 2012 stanovilo, že ústavní stížnost byla nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval; to neplatilo pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhodoval, mohl odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, byla kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatilo, bylo-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Argumentem a minori ad maius (od menšího k většímu, tzn. platí-li něco pro méně významnou skutečnost, pak to jistě platí i pro skutečnost významnější), nemusela-li by stěžovatelka vyčerpat mimořádný opravný prostředek, jenž mohl být jako nepřípustný odmítnut z důvodů závisejících na uvážení soudu, nemusela podat proti v pořadí poslednímu rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost, neboť ta byla nepřípustná již ze zákona. 6. Z poskytnutých listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako uchazečka o zaměstnání převzala dne 15. 11. 2007 doporučenku na místo pomocné dělnice v průmyslu u zaměstnavatele Penam, spol. s r.o. Prostějov. Stěžovatelka po výběrovém řízení předložila úřadu práce doporučenku, ve které zástupce zaměstnavatele uvedl, že stěžovatelka nebyla přijata do zaměstnání z důvodu péče o domácí zvířata. Na základě tohoto sdělení zahájil úřad práce řízení ve věci vyřazení stěžovatelky z evidence uchazečů o zaměstnání. Z listiny nazvané "záznam z výběrového řízení" ze dne 7. 12. 2007 zaměstnanci úřadu práce, kteří se spolu se stěžovatelkou výběrového řízení zúčastnili, uvedli, že se stěžovatelka na otázku zaměstnavatele, zda má o místo zájem, sdělila, že má špatnou dopravní dostupnost do zaměstnání [v té době stěžovatelka bytem H., vzdálenost od P. po silnici 29 km, k nejbližší železniční stanici K., odkud jezdí vlaky do P. cca. každou hodinu, 11 km; hromadnými dopravními prostředky trvá jednosměrná cesta cca. 1 hodinu (pozn. Ústavního soudu)]. Zaměstnavatel jí vzápětí nabídl ubytování na ubytovně v P. Stěžovatelka uvedla, že o ubytování nemá zájem, protože pečuje o domácí zvířata - psa. Na základě této informace nedošlo ke vzniku pracovněprávního vztahu a tento důvod také obsahovala vyplněná doporučenka do zaměstnání. Správní orgán prvního stupně pak stěžovatelku podle § 30 odst. 2 písm. e) a odst. 3 a § 31 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb. vyřadil z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce ode dne 9. 11. 2007 a Ministerstvo práce a sociálních věcí odvolání stěžovatelky zamítlo a toto rozhodnutí potvrdilo. 7. Ke stěžovatelkou podané žalobě Městský soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovatelce nebylo prokázáno, že by "jiným" jednáním zmařila nástup do zaměstnání, neboť jí nebylo lze vytýkat, že zmínila i své osobní problémy a uvedla je při jednání o přijetí do zaměstnání. Podle tohoto soudu není možné osobní život oddělovat od zaměstnání, jak je zřejmé i z výčtu vážných důvodů uvedených v § 5 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., byť péče o psa není důvodem, který by bylo možno podřadit pod důvody v uvedeném ustanovení. Fakt, že stěžovatelka tuto skutečnost při výběrovém řízení zmínila, bylo nutno respektovat už s ohledem na to, že bylo její povinností poskytnout péči zvířeti, které bylo v jejím vlastnictví, a proto stěžovatelce vyhověl. 8. Ke kasační stížnosti Ministerstva práce a sociálních věcí Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu zrušil s tím, že s vedením v evidenci uchazečů nejsou spojena pouze práva, ale i řada povinností, které jsou uchazeči o zaměstnání povinni plnit. Je třeba respektovat, že zařazení a vedení v evidenci uchazečů není pouze formální záležitostí, ale jejím primárním účelem je zprostředkovat uchazeči vhodné zaměstnání a umožnit mu opětovně se zařadit do pracovního procesu na trhu práce. Smysl zákona o zaměstnanosti viděl Nejvyšší správní soud v tom, že se podaří správnímu orgánu zprostředkovat zaměstnání, uchazeč jej získá a tím se naplní účel, pro který byl v evidenci úřadu veden. Jinými slovy, potřebnou součinnost je třeba chápat jako spolupráci uchazeče s úřadem práce, ochotu k této spolupráci i k dalším úkonům směřujícím ke zprostředkování zaměstnání, což znamená, že se uchazeč musí o zprostředkování zaměstnání skutečně aktivně ucházet, a to již v zaměstnavatelem vyhlášeném výběrovém řízením, které je předpokladem pro nástup do zaměstnání. Doplnil, že úřad práce uchazečům nezajišťuje zaměstnání, které by jim komplexně vyhovovalo, postačí, že je limitováno kritériem vhodnosti podle § 20 zákona č. 435/2004 Sb. K tomu však podle Nejvyššího správního soudu musí přistoupit takové urovnání poměrů uchazeče, včetně chovu domácích zvířat, které by vůbec umožnilo vykonávat zprostředkované zaměstnání, přičemž toto přizpůsobení je plně v dispozici uchazeče a nemůže vést k tomu, aby stav spojený s péčí o domácí zvířata (psa), který by ve svém důsledku mohl vést k nepřijetí uchazeče, byl akceptován jako svého druhu závažný důvod, jehož existence by v posuzované věci vylučovala možnost zmaření nástupu do zaměstnání. Nepřímo vyjádřený nezájem stěžovatelky o nástup do vhodného zaměstnání bez vážných důvodů [§ 5 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb.], opírající se o tvrzenou péči o psa, je nutno chápat jako určitou negaci jejího původního vyjádření, že požaduje zprostředkování zaměstnání a že jí v době podání žádosti nebrání žádné skutečnosti v nástupu do zaměstnání. Nejvyšší správní soud uzavřel, že by se uchazeč o zaměstnání měl zdržet uvádění důvodů, jež by mohly vést k nepřijetí do zaměstnání vyjma důvodů podle § 5 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb. a ve výběrových řízeních má vystupovat tak, aby jednání směřovalo k nástupu do zaměstnání. 9. Městský soud v Praze vázán vyslovenými závěry pak žalobu stěžovatelky zamítl. III. 10. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. 11. Oba soudy se podrobně zabývaly provedenými důkazy, hodnotily je podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlédly ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. 12. Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka svoji ústavněprávní argumentaci vystavěla na tvrzení, že skutečný důvod vedoucí k nepřijetí stěžovatelky do zaměstnání je spekulativní povahy a soudy se spokojily jen s obrazem vytvořeným referenty úřadu práce; skutečné úvahy zaměstnavatele tak měly zůstat i přes tvrzení a návrhy stěžovatelky neozřejmeny, druhým argumentem pak byla aplikace právního předpisu retroaktivním způsobem. 13. Ústavní soud je toho názoru, že důvod vedoucí k nepřijetí stěžovatelky byl zaměstnavatelem vyjádřen dostatečně přesně, a to na doporučence úřadu práce, kde je slovně vypsán: "není přijata z důvodu péče o domácí zvířata". K tomu přistupuje i důkaz "záznamem z výběrového řízení", z něhož se podává, že zájem stěžovatelky o zaměstnání nebyl dán již (a priori) z důvodu "špatné" dopravní dostupnosti; po vstřícné nabídce zaměstnavatele ohledně ubytování, čímž by se tento negativní předpoklad odstranil, stěžovatelka upřesnila, že překážka akceptace nabízeného místa spočívá v péči o psa, kterého by na ubytovně zřejmě mít nemohla. 14. Správní orgány pak jen posoudily, zda se tím stěžovatelka nedopustila jednání, jímž by mařila nástup do zaměstnání. Soudy pak jejich úvahu přezkoumaly a dospěly k závěru, že je spravedlivé trvat na tom, aby uchazeč o zaměstnání, žádá-li čerpat plnění s tímto statusem spojené, plnil i přiměřené povinnosti, jako je urovnání poměrů uchazeče před nástupem do zaměstnání a preventivně odstranil všechny překážky, které by nástupu mohly bránit, ledaže by se jednalo o důvody zvláštního zřetele hodné. Péče o psa tak mohla být alespoň po přechodnou dobu zabezpečena někým z příbuzných, spolužijící osobou, sousedem, apod. S náležitou mírou invence a iniciativy by bylo možné vymyslet i řešení "nepříznivého" dopravního spojení. Sluší se však dodat, že je zcela běžné dojíždět za prací 30 - 50 minut denně, a to i v lokalitách, kde je nabídka práce velmi vysoká (kupř. v Praze). 15. K argumentu "retroaktivní" aplikace zákona Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší správní soud skutečně na několika místech použil citace z předpisu s jinou časovou působností, avšak současně se v textu (a zejména v nosných důvodech) vyskytovala citace správná; ze smyslu odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i z faktu, jak bylo ustanovení § 31 písm. e) zákon č. 435/2004 Sb. ve slovech "jiným jednáním zmaří nástup do zaměstnání" vykládán (kromě rozhodnutí zmíněných v napadených rozhodnutích viz též rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 4 Cad 50/2006-37 ze dne 16. 5. 2007), proto nemohla stěžovatelka správně usoudit, že byla na její jednání aplikována právní norma v podobě, jež byla formou zákona přijata až v době po vytýkaném jednání (tedy v rozporu se zákazem retroaktivity). IV. 16. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v projednávané věci ústavně konformně, rozhodly předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou; samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod. Protože Ústavní soud jejich porušení neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, jak ve výroku uvedeno. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2013 Vojen Güttler v. r. předseda senátu