Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele F. D., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 555/2013-26 ze dne 26. 6. 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 9. 2013, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy dle čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a následné navrácení věci Nejvyššímu soudu k dalšímu řízení. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku č. j. 1 T 92/2012-110 ze dne 28. 11. 2012 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustil tím, že jako jednatel společnosti DOMBEK, s. r. o., s živnostenským oprávněním pouze pro odbor činnosti silniční motorová doprava a provozování cestovní agentury a průvodcovské činnosti v oblasti cestovního ruchu neoprávněně a opakovaně za účelem dosažení zisku jménem společnosti organizoval, nabízel formou reklamních letáků umístěných na různých místech v okrese Jeseník a následně v průběhu let 2010 a 2011 prodal pobyty do termálních lázní v Maďarsku, a to i přesto, že podle zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu nabízené pobyty splňovaly podmínky definice zájezdu podle § 1 odst. 1 citovaného zákona, které je oprávněna organizovat, nabízet a prodávat pouze osoba s vydanou koncesí k provozování cestovní kanceláře, jejíž provozování však stěžovatel již dne 19. 2. 2010 přerušil, a jako držitel živnostenského oprávnění k provozování cestovní agentury neměl uzavřenou smlouvu s žádnou cestovní kanceláří, pro kterou by prodej uskutečněných zájezdů zprostředkoval. 3. Za toto byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Vedle tohoto mu byl uložen i trest zákazu činnosti dle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, spočívající v zákazu provozování cestovní kanceláře na základě koncese na dobu osmnácti měsíců. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením č. j. 2 To 9/2013-143 ze dne 31. 1. 2013 zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád jako nedůvodné. 5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil stejnou argumentaci jako v řízení odvolacím i dovolacím, se kterou se obě soudní instance vypořádaly zcela dostačujícím způsobem. Ústavní soud nemá pochybnosti o správnosti posouzení zjištěných skutkových okolností, které je svěřeno obecným soudům. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze v případě extrémního rozporu výkladu zákona s požadavky ústavnosti [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/12 ze dne 8. 7. 2013], k čemuž v této věci dle názoru Ústavního soudu nedošlo. 7. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že k porušení základních práv stěžovatele dle Listiny nedošlo. 8. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2013 Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu