Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky BELCAM MORAVA, s.r.o., se sídlem Zátor 118, zastoupené Mgr. Sylvou Pahutovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Dlouhá 53/6, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1839/2010-191 ze dne 16. 5. 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka se s tvrzením o porušení základních práv (svobod) garantovaných zejména čl. 11 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu z 16. 5. 2012, č. j. 22 Cdo 1839/2010-191. Výrok tohoto rozsudku zní takto: "Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 2009, č.j. 57 Co 59/2009-116, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 26. června 2008, č.j. 19 C 126/2007-96, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, k dalšímu řízení." II. Dříve, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. To se týká i podmínek ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v platném znění ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přitom tvoří právní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (pozn.: konkrétně základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému státnímu orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost - co do naplnění formálních kritérií - je podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity, musí nyní věc projednat Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově. V závislosti na jeho rozhodnutí bude moci stěžovatelka případně využít další eventuální opravné prostředky v rámci obecného soudnictví. Teprve po té, bude-li zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jako svým způsobem uzavřené soustavy, byly porušeny její základní subjektivní práva či svobody, bude moci využít institutu ústavní stížnosti. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát teprve tehdy, až stěžovatelka vyčerpá všechny procesní prostředky poskytnuté jí k ochraně jejího práva, kdy již nebude zákonem povolán k posouzení věci stěžovatelky orgán jiný. Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2013 Vojen Güttler, v. r. soudce zpravodaj