Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Hrocha, zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem se sídlem Krapkova 38, Olomouc, proti jinému zásahu v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 6/2006 co do průtahů v řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 6/2006 zakáže další průtahy a přikáže soudu postupovat dále způsobem, jímž nebude porušováno základní právo stěžovatelé na projednání věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve popsal spor, o kterém rozhoduje Krajský soud v Ostravě. Uvádí, že podal dne 9. 8. 2005 žalobu proti obchodní společnosti Entracon na zaplacení částky 1.900.000 Kč, z titulu vrácení kupní ceny, zaplacené původně stěžovatelem žalovanému za zakoupení lesnického stroje, který však pro opakovaný výskyt fatálních vad nemůže sloužit účelu, pro nějž byl pořízen. Dále stěžovatel rekapituloval procesní průběh řízení u krajského soudu a shledal v něm průtahy. Posléze uvádí, že dne 23. 2. 2012 bylo stěžovateli doručeno odvolání nařízeného ústního jednání a jako důvod bylo uvedeno: 1) že znalec doposud neprovedl znalecký posudek, a 2) žádost právního zástupce žalovaného. Termín dalšího (náhradního) ústního jednání přitom určen nebyl. Proto stěžovatel uvádí, že podal stížnost na průtahy podle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb. Místopředseda krajského soudu však průtahy neshledal. Stěžovatel dodal, že podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb.; navrhoval určit nadřízeným soudem lhůtu, ve které by mělo být nařízeno ústní jednání. Vrchní soud v Olomouci však tento návrh usnesením ze dne 10. 5. 2012 č. j. 3 UL 8/2012-7 zamítl. Posléze bylo stěžovateli doručeno usnesení, jímž byl původně ustanovený znalec zproštěn výkonu činnosti (neboť ukončil činnost znalce) a byl ustanoven znalec nový. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho základního práva na přiměřenou dobu řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V srpnu roku 2012 to bylo již 7 let od zahájení soudního řízení. Soud jednání odročoval či nařizoval ústní jednání s velkými časovými prodlevami a případnou nečinnost znalců neřešil natolik intenzivně, jak by si situace vyžadovala. Soud toto jednání nepřiměřeně dlouhou dobu toleroval a k jakémukoli opatření (zde v podobě pořádkové pokuty) přikročil, až již se situace stala neúnosnou, přičemž v mezidobí uplynulo několik let. II. Ústavní soud konstatuje, že větší část ústavní stížnosti tvoří rekapitulace dosavadní historie soudního řízení od jeho počátku se závěrem, že doba řízení je prakticky již od počátku zatížena průtahy. Ústavní soud k tomu uvádí, že nabytím účinnosti novely č. 160/2006 Sb. zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon 82/1998"), bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí) stanoveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž právním předpisem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost nárokovat v případech neodůvodněných průtahů v řízení kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v minulosti jsou tedy prostředky, které přinesl shora citovaný zákon. Pokud by Ústavní soud - ještě předtím, než by v eventuálním řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným neodůvodněným průtahům v minulosti došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění - sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku, uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu nebo v řízení soudním. V této části tedy musel Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnut, neboť zde stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Věcně projednatelnou tak byla jen část ústavní stížnosti, která namítla průtahy aktuální. Konkrétně šlo o to, že dne 23. 2. 2012 bylo stěžovateli doručeno odvolání nařízeného ústního jednání a jako důvod je uvedeno: 1) znalec doposud neprovedl znalecký posudek, a 2) žádost právního zástupce žalovaného; termín dalšího (náhradního) ústního jednání přitom určen nebyl. Stěžovatel tak zjevně shledával za aktuální průtah (v době podání ústavní stížnosti) okolnost, že krajský soud nenařídil další termín ústního jednání. To plyne i z toho, že právě návrhem na určení lhůty podle zákona č. 6/2002 Sb. se stěžovatel domáhal určit nadřízeným soudem lhůtu, ve které by mělo být krajským soudem nařízeno ústní jednání. V této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Zde pro stručnost postačí poukázat na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2012, č. j. 3 UL 8/2012-7, kterým byl stěžovatelův návrh na určení lhůty k provedení soudního úkonu zamítnut. V citovaném usnesení vrchní soud stěžovateli vysvětlil, že původně ustanovený znalecký ústav ukončil svoji činnost, takže musel být nalezen a pak ustanoven znalec nový. Nejprve totiž musí dojít k doplnění znaleckého posudku, aby mohlo být nařízeno jednání, a nelze dost dobře odhadnout, kdy se soudu doplnění znaleckého posudku podaří obstarat. Proto - podle vrchního soudu - není krajský soud s nařízením jednání v prodlení. Ostatně, stěžovatel této racionální argumentaci nic konkrétního nevytýká a v tomto ohledu neprotiargumentuje. Konec konců, Ústavní soud zjistil (z http://infosoud.justice.cz/), že Krajský soud v Ostravě vydal již ve věci stěžovatele sp. zn. 11 Cm 6/2006 dne 31. 5. 2013 rozsudek. I proto nelze ústavní stížnosti vyhovět, protože krajský soud v době vydání rozhodnutí Ústavního soudu zjevně průtahy již nečinil, a proto by navrhovaný tzv. zakazovací a přikazovací výrok postrádal rozumný smysl. III. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a zčásti ji - vzhledem ke skutečnosti, že zásah do práv stěžovatele, jichž se dovolává, neshledal - odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2013 Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu