Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti pana Z. S., zastoupeného Mgr. Martinem Elgerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkově ul. 30, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1434/2010-51 ze dne 19. ledna 2011, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 24/2010-1320 ze dne 29. dubna 2010 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 5 T 174/2008-1228 ze dne 7. října 2009, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. 2. Stěžovatel tvrdil, že citovaným rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, do práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, dále do práva na uložení trestu na základě zákona dle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, přičemž měly být porušeny zároveň čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť mu neměl být uložen souhrnný trest a neměl být odsouzen za spáchání trestného činu podvodu, neboť mu nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu. II. 3. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 4. Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. 5. Obecné soudy měly porušit citovaná práva a svobody, garantovaná ústavním pořádkem, tím, že uložily souhrnný trest ve "specifické situaci", kdy před vynesením touto stížností napadených rozhodnutí Okresní soud v Chomutově rozhodl pod sp. zn. PP 496/2002 dne 17. 9. 2007 (v návaznosti na usnesení téhož soudu ze dne 19. 7. 2002 ke stejné sp. zn.), že se na obžalovaného (v daném případě na odsouzeného) hledí, jakoby se osvědčil. Toto osvědčující rozhodnutí bylo vydáno ve vztahu k vykonanému odsouzení dle trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 2. 2000 sp. zn. 3 T 32/2000 a poté, co uběhla zkušební doba po podmínečném propuštění. 6. Stěžovatel tuto námitku postupně vznášel i v řízeních před obecnými soudy (v odvolání i v dovolání), přičemž oba soudy se s touto námitkou náležitě a správně vypořádaly. Lze proto stručně shrnout, že osvědčení o tom, že podmíněně propuštěný vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, nemá tytéž právní účinky jako osvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení (srov. rozdíl v ustanovení § 69 a § 60 tr. zák.), a Ústavní soud proto stěžovatele odkazuje na příslušné pasáže napadených rozhodnutí (viz str. 7 rozhodnutí Nejvyššího soudu a str. 13 rozhodnutí odvolacího soudu). Ke stěžovatelem namítanému porušení zásady "ne bis in idem" nutno doplnit, že se jí vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc. Z podstaty institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (spočívajícího v tom, že odsouzenému, který se osvědčil, se výkon zbytku trestu podmíněně promíjí), zjevně vyplývá, že nejde o opakování trestního řízení pravomocně již skončeného. Nic nebrání tomu, aby obecný soud přihlédl k předchozím trestům v rámci zhodnocení osoby, resp. dosavadního životního způsobu odsouzeného, což i pro závěr o uložení správného druhu trestu bezesporu význam má (viz kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 384/10 ze dne 6. 5. 2010, dostupné in http://nalus.usoud.cz). 7. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy neprovedly dokazování "řádně" a nedošlo tak k prokázání zavinění ve formě úmyslu. Ústavní soud k tomu konstatuje, že pochybení obecných soudů při dokazování mohou vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu zpravidla jen tehdy, nemohou-li kvůli nim obstát skutková zjištění, o něž se opírá výrok o vině, tzn., jsou-li zpochybněny důkazy v dané věci zásadní (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 903/06 ze dne 17. 5. 2007, dostupný in http://nalus.usoud.cz). Ústavně-právní relevance nedosahují bez dalšího ty námitky, které se týkají pouze způsobu provedení či hodnocení dílčích důkazů, případně zamítnutí dílčích důkazních návrhů, pakliže by eventuální odlišný postup obecného soudu nebyl s to vést k výsledku řízení pro stěžovatele příznivějšímu. Výjimku z této zásady představují zpravidla jen flagrantní zásahy do práva obviněného na obhajobu. 8. Již z vlastních námitek stěžovatele je dostatečně patrné, že se o zmíněnou situaci v jeho případě nejedná. Jde-li o průkaz zavinění, jakožto vnitřního, psychického vztahu pachatele k podstatným složkám trestného činu, musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a § 5 tr. zák.), je závěrem právním. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. R 62/1973, R 41/1976). V tomto směru tedy postačuje, aby bylo prokázáno, že stěžovatel sám, nebo spolu s dalším, sliboval překlady podnikatelských záměrů nebo sjednání úvěrů, přičemž ani jedno nesplnil, resp. k jejich splnění žádné kroky ani neučinil, a zaplacené zálohy poškozeným nevrátil. A k tomu v přezkoumávaném řízení došlo. K podvodnému úmyslu stěžovatele se podrobně vyjádřil odvolací soud (viz str. 6 a násl. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové), a proto postačí, aby na ně Ústavní soud ve stručnosti odkázal. 9. Ústavní soud považuje za nedůvodné i obecné tvrzení o údajném porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přístup k soudu na základě žádosti o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, a stěžovatel měl navíc k dispozici opravný prostředek, jejž využil, a vždy se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Ani zde tedy nemohl Ústavní soud přisvědčit stěžovatelově námitce. III. 10. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v projednávané věci ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod. 11. Protože Ústavní soud jejich porušení neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, jak ve výroku uvedeno. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu