Ústavní soud ČR rozhodl dne 25. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. U., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, AK se sídlem v Praze 4, Antala Staška 38, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011 sp. zn. 7 To 80/2011 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2011 sp. zn. Nt 46/2010, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Návrhem doručeným dne 23. 12. 2011 se J. U. (dále jen "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem deklaroval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů, vydanými v trestní věci Krajského soudu v Praze sp. zn. Nt 46/2010, v řízení o návrhu odsouzeného na povolení obnovy řízení, byla porušena ústavní práva garantovaná čl. 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2, věta první, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 20. 6. 2011 Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání zamítl návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 1 T 7/2005, neboť neshledal důvody obnovy řízení podle § 278 odst. 1 tr. řádu, a své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Dne 30. 9. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2011 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že v napadeném rozhodnutí zcela konkrétně nalézací soud vyčerpávajícím způsobem na argumenty obhajoby reagoval a stížnostnímu soudu proto neposkytl žádný prostor na další precizování jeho správných závěrů. V obnovovacím řízení usiloval stěžovatel o obnovu původního trestního řízení, vedeného proti němu u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 7/2005, v němž byl stěžovatel rozsudkem ze dne 31. 10. 2006 uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil dne 3. 1. 2004 v obci H. Skutek spočíval v tom, že obviněný po předchozím slovním konfliktu v úmyslu usmrtit opakovaně zaútočil kuchyňským nožem na poškozeného F. Z. a způsobil mu řeznou ránu na levém předloktí a bodnutím do hrudníku a břicha mu způsobil bodné rány s krvácením do břišní krajiny, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo v důsledku poskytnutí včasné odborné lékařské pomoci. Za to byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let ve věznici s ostrahou a nařízeno ochranné psychiatrické léčení ambulantní formou. III. V ústavní stížnosti stěžovatel popsal skutkový stav a tvrdil, že byla porušena shora uvedená základní práva zakotvená v Listině a Úmluvě, zejména prvoinstančním soudem, který se dle jeho přesvědčení nezabýval všemi navrženými důkazy, a též soudem stížnostním, který rozhodoval v neveřejném zasedání, což mu neumožnilo účinně obhajovat svá práva. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem, zaručené v čl. 6 Úmluvy, musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě České republiky, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mimo jiné vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci. Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení § 277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci nutno vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. I když v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejde o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by šlo až v řízení následujícím po povolení obnovy), nutno na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny. Jde zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádějí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit. Ústavní soud v projednávaném případě shledal, že ústavní stížností napadená rozhodnutí prvoinstančního a stížnostního soudu jsou podrobně odůvodněna a obsahují dostatečně odůvodněný závěr, že stěžovatelem navrhované důkazy nebyly novou skutečností odůvodňující povolení obnovy, resp. "nemají kvalitu předpokládanou v § 278 tr. ř.", jak uvedl stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Za uvedených okolností je patrno, že stěžovatel se ústavní stížností fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tentokrát Ústavním soudem. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů předložených v řízení o návrhu na povolení obnovy a s právními závěry z takového hodnocení obecnými soudy vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (46)]. Ústavní soud neshledal, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 25. července 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu