Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Velvarského, CSc., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Gondou LL.M., advokátem, AK se sídlem v Praze 4, Dobevská 876/29, s doručovací adresou WEIL, GOTSHAL & MANGES s. r. o., advokátní kancelář, Praha 1, Křížovnické nám. 193/2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2011 č. j. Ncp 1959/2010-33, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem doručeným dne 14. 3. 2011 se Ing. Jiří Velvarský, CSc. (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o určení věcné příslušnosti, vydané v řízení o zaplacení částky 174 357,60 Kč s příslušenstvím ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 63 ECm 42/2010 a spis odeslal příslušnému soudu k novému projednání. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost projednal přednostně ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a uložil Městskému soudu v Praze přerušit řízení ve věci sp. zn. 63 ECm 42/2010. II. Napadeným usnesením ze dne 4. 1. 2011 Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy (výrok I) a po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (výrok II). Ve stručném odůvodnění uvedl, že ve věci šlo o odměnu advokáta za zastupování žalovaného podnikatele v obchodních sporech vedených u soudů. K řízení v prvním stupni jsou proto příslušné krajské soudy [§ 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.]. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na nález ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605) a nejdříve obecně tvrdil, že obecné soudy svým rozhodnutím porušily základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), nerespektovaly zákon, porušily rovnost v právech (přičemž nesprávně poukázal na čl. 9 odst. 1 Listiny namísto čl. 1 resp. i čl. 3 Listiny) a základní práva garantovaná v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny, a v čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Napadené usnesení je dle stěžovatele chybné a rozporné s předloženými důkazy. Stěžovatel dále namítl, že napadené usnesení nebylo - v rozporu např. s nálezem ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 346/09 (N 194/54 SbNU 393) - dostatečně odůvodněno, zejména ve vztahu k jím uplatněným námitkám, ačkoliv ve sporném řízení nesouhlasil s příslušností soudu a argumentoval opačným názorem. Polemizoval se závěrem Vrchního soudu v Praze a nutnosti aplikace § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. a uvedl, že spor nevznikl při jeho podnikatelské činnosti, což vrchnímu soudu doložil důkazy. Uvedl, že již v odporu ze dne 23. 3. 2010 proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 8. 3. 2010 namítal věcnou i místní nepříslušnost Městského soudu v Praze, neboť v době zahájení řízení byl státním zaměstnancem - burzovním komisařem. Licence obchodníka s cennými papíry mu byla na jeho žádost odňata rozhodnutím Komise pro cenné papíry ze dne 18. 3. 1999. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že příslušným soudem pro jeho věc je Obvodní soud pro Prahu 6, kde mají oba účastníci trvalé bydliště a účastník místo podnikání, a uvedl, že je obecně známo, že soudní řízení před okresními soudy je podstatně kratší než před krajskými soudy, a tudíž vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a důchodovému věku má naléhavý právní zájem, aby řízení proběhlo bez průtahů a spravedlivě. Proto též požádal, aby ústavní stížnost byla projednána přednostně. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že ústavní stížnost nepokládá za důvodnou. Vedlejší účastník JUDr. Ivo Palkoska, advokát (v civilním řízení jako žalobce), se k ústavní stížnosti nevyjádřil. IV. Vzhledem k tomu, že předmětem ústavní stížnosti bylo rozhodnutí o věcné příslušnosti obecného soudu - které nelze považovat za konečné rozhodnutí ve věci, a s poukazem na ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovícím jako podmínku řízení o ústavní stížnosti vyčerpání veškerých dostupných a účinných procesních prostředků k ochraně práva (k čemuž zpravidla před konečným rozhodnutím ve věci nedojde), musel Ústavní soud rozhodnout, zda tato podmínka byla v případě stěžovatele, tj. v době podání ústavní stížnosti, splněna. Je totiž evidentní, že za konečné rozhodnutí lze zásadně považovat až konečný pravomocný rozsudek ve věci. S ohledem na skutečnost, že usnesení vrchního soudu (nebo Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti podle ust. § 104a o. s. ř. je v systému obecných soudů konečné (nelze proti němu podat odvolání, dovolání ani žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost) a závazné ve výroku o určení, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, dospěl Ústavní soud k závěru, že pro způsobilost rozhodnutí vydávaných podle § 104a o. s. ř. zasáhnout základní právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny lze tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, což bylo konstatováno již v nálezu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171). Pokud jde o další podmínky řízení, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a nemá další zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden následujícími úvahami. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze o určení věcné příslušnosti byl odňat svému zákonnému soudci, a dále že toto rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno. Tím mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces zaručené v části páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je i základní právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny, dle něhož "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Požadavek zákonnosti, obsažený v čl. 38 odst. 1 Listiny, se vztahuje nejen na samotné zřízení (existenci) soudu, ale i na složení soudu v každé jednotlivé věci, jeho pravomoc a příslušnost. Rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je proto neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž zákonem stanovícím příslušnost soudu i soudce je v daném případě občanský soudní řád [z četné judikatury viz např. nálezy ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243) a ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 132/04 (N 88/33 SbNU 347)]. Stejně jako v jiných případech také zde náleží především obecným soudům vyložit a aplikovat zákonná ustanovení občanského soudního řádu o určení věcné příslušnosti soudu. Místo pro zásah Ústavního soudu pro porušení základního práva na zákonného soudce, zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny, lze shledat pouze ve výjimečných případech, např. pokud by závěr obecného soudu ohledně věcné příslušnosti zjevně neměl jakoukoliv oporu v zákoně, tj. byl výsledkem zřejmého omylu nebo zneužití, k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud jde o tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska požadavku na odůvodňování soudních rozhodnutí, Ústavní soud dospěl k závěru, že přes zjevný nedostatek odůvodnění napadeného usnesení, které by z důvodu svého přesahu do oblasti základních práv a svobod mělo být podrobnější, zejména pokud jde o vyrovnání se s námitkami uplatněnými stěžovatelem jako žalovaným (byť na ně nelze klást stejné požadavky jako na odůvodnění soudních rozhodnutí ve věci samé), nelze v tomto nedostatku shledat dostatečný důvod k jeho kasaci, neboť po celkovém posouzení je nepochybné, že napadené usnesení je rozhodnutím učiněným na základě zákona a nenaznačuje jakékoliv známky svévole. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti jako věci naléhavé, stejně jako návrhu, aby Městskému soudu v Praze bylo uloženo přerušit řízení ve věci sp. zn. 63 ECm 42/2010, neboť v této (posledně uvedené) části ústavní stížnost shledal návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů návrhy podle § 43 odst. 1 písm. d) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu