Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem Stodolní 741/15, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 3. 2014, č. j. 34 T 200/2011-280, a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 6 To 96/2014, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2014, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 3. 2014, č. j. 34 T 200/2011-280 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo rozhodnuto tak, že podle § 330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), a § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), vykoná souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 3. 2012, č. j. 34 T 200/2011-177, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 5. 2012. Rovněž napadl usnesení krajského soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 6 To 96/2014 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu. Stěžovatel nepopírá, že k předmětnému nařízení výkonu trestu zavdal příčinu, když řídil motorové vozidlo navzdory uloženému trestu zákazu řízení motorových vozidel, a v návaznosti na to byl odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Omlouvá ale své jednání tím, že si neuvědomil, že tento zákaz je již v právní moci, když se mylně domníval, že se tak případně stane až po skončení dovolacího řízení, kdy ve věci hodlal podat (byť nakonec tak neučinil - pozn. Ústavního soudu) dovolání. Přitom upozorňuje, že § 83 trestního zákoníku dává soudům možnost, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, ponechat podmíněné odsouzení v platnosti. V ústavní stížností napadených rozhodnutích však dle stěžovatele není dostatečně odůvodněno, proč této možnosti obecné soudy nevyužily, kdy pouze mechanicky vyšly z faktu, že byl ve zkušební době odsouzen pro trestnou činnost. Za této situace je stěžovatel přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, na jakých základech obecné soudy svůj výrok založily. Přisvědčit přitom stěžovateli nelze ani v tom, že by pouze mechanicky vyšly z faktu, že byl ve zkušební době odsouzen pro trestnou činnost. Naopak obecné soudy stěžovatelovo jednání ve zkušební době blíže hodnotily, kdy vysvětlily, proč neuvěřily tomu, že stěžovatel jednal v "pouhém omylu", nýbrž hodnotily jeho jednání tak, že uložený trest vědomě nerespektoval. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. prosince 2014 Jiří Zemánek předseda senátu