Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Makariuse, soudního exekutora, adresa Plzeňská 298/276, 151 23 Praha 5, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 1680/13, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. května 2014, č. j. 49 EXE 1025/2012-185, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, jakož i právo na provozování hospodářské činnosti a právo na přiměřenou odměnu za takovou činnost podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. 2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. května 2014, č. j. 49 EXE 1025/2012-185, byl změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. srpna 2013, č. j. 156 EX 635/12-60, ve spojení s opravným usnesením téhož soudního exekutora ze dne 30. srpna 2013, č. j. 156 EX 635/12-62, který vydal soudní exekutor JUDr. Milan Makarius (stěžovatel) tak, že náklady exekuce činí částku ve výši 0 Kč a oprávněné (OTIDEA, a. s.) se nepřiznávají náklady exekučního řízení. Soud při rozhodování vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 3507/13, vydaného v rámci téhož exekučního řízení, z něhož vyplynulo, že měla být zohledněna skutečnost, že povinný (Hlavní město Praha) vymáhanou částku, sice až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, uhradil, jakož i z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. července 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), podle něhož musí být z povahy věci zohledněno, že povinný plnil dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení a ještě dříve, než se o exekuci dozvěděl. Soud rovněž poukázal na nález ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11 (N 143/66 SbNU 183), v němž Ústavní soud zdůraznil souvislost mezi skutečnou exekuční činností soudního exekutora a vymožením pohledávky. II. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje skutkové okolnosti případu, přičemž poukazuje na skutečnost, že ve věci bylo již jednou rozhodováno Ústavním soudem (nález sp. zn. III. ÚS 3507/13). Ve vztahu k vlastnímu posouzení věci stěžovatel uvádí, že napadeným rozhodnutím mu bylo odepřeno právo na odměnu za provedení exekuce. V této souvislosti dodává, že exekutor vystupuje v rámci exekuce jednak v postavení orgánu veřejné moci, jednak má postavení podnikatele, který vyvíjí hospodářskou činnost za účelem dosažení zisku. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že nárok na odměnu mu byl odepřen s ohledem na dobrovolné plnění povinného. Zdůrazňuje, že jako exekutor provedl v exekučním řízení úkony směřující k provedení exekuce (výzva k dobrovolnému splnění, lustrace majetku povinného apod.). Dále dodává, že vymáhaná pohledávka byla na účet oprávněné připsána až poté, co byla odeslána jím vyhotovená výzva k dobrovolnému plnění. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1881/11 (N 13/64 SbNU 129), jakož i na § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, podle nichž platí, že pokud povinný splní vymáhanou povinnost po nařízení exekuce, avšak ještě před jejím přímým provedením, náleží soudnímu exekutorovi odměna ve výši 50%. Zdůrazňuje, že v dané věci byly všechny předpoklady pro přiznání odměny ve výši 50% splněny, neboť povinný splnil vymáhanou povinnost až den následující poté, co mu byla doručena výzva ke splnění. Tímto postupem došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu ani příslušnou právní úpravu. III. 4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. 5. V dané věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým mu jako soudnímu exekutorovi nebyla přiznána odměna, ačkoliv pro její přiznání byly, podle jeho názoru, splněny všechny předpoklady. Jak se podává z výše uvedeného, Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodoval ve věci opětovně po zrušení svého předchozího rozhodnutí nálezem Ústavního soudu (viz nález ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3507/13), v němž byly vylíčeny podstatné ústavněprávní závěry, v jejichž intencích byl Obvodní soud pro Prahu 1 povinen rozhodnout a jimiž je i nyní sám Ústavní soud vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). 6. V prvé řadě je tedy třeba hodnotit, nakolik napadené rozhodnutí této povinnosti dostálo. V tomto ohledu Ústavní soud zdůrazňuje, že obdobně jako ve věci ústavní stížnosti oprávněné (OTIDEA, a. s.) týkající se téhož exekučního řízení a totožné problematiky (nákladů exekuce) projednávané pod sp. zn. II. ÚS 2423/14 a ukončené dne 24. března 2015 usnesením, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta, lze konstatovat, že i ve vztahu ke stěžovateli (soudnímu exekutorovi) napadené usnesení aplikovalo na projednávanou věc východiska, jež byla obsažena v odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 3507/13 (a v další judikatuře tímto nálezem citované) korektně, postup soudu je v něm řádně odůvodněn, a proto jej nelze označit za rozporný se základními právy stěžovatele. Podstatný pro danou věc je závěr soudu, že povinný plnil dobrovolně (třebaže to bylo až po zahájení exekučního řízení) a bez vědomosti o nařízené exekuci (z těchto skutečností vycházel Ústavní soud i v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3507/13). Námitka, kterou se stěžovatel snaží zpochybnit tyto skutkové závěry s tím, že povinný musel mít vědomost o exekuci, takže jeho plnění nebylo dobrovolné, resp. že plnění bylo připsáno na účet oprávněné až po zaslání výzvy k plnění, nepředstavuje námitku, kterou by se Ústavní soud v rámci svých vymezených kompetencí mohl relevantně zabývat. 7. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2015 Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu