Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Roberta Šupy, advokáta se sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 4. 2016, č.j. 20 C 9/2015-144, ve výroku pod bodem V., a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2016, č.j. 12 Co 284/2016-152, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel je advokátem a usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 7. 2015, č.j. 20 C 9/2015-23, byl v řízení o vypořádání společného jmění manželů podle § 29 odst. 3 a odst. 4 o.s.ř. z důvodu neznámého pobytu ustanoven opatrovníkem žalovaného. Po skončení sporu stěžovatel vyúčtoval odměnu opatrovníka s tím, že požadoval za jeden úkon právní pomoci přiznání odměny ve výši 5.000,- Kč dle § 7 bod 6. a § 12a odst. 1, odst. 2 advokátního tarifu. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 4. 2016 č.j. 20 C 9/2015-144, rozhodl soud o meritu věci a v bodě V. rozsudku přiznal stěžovateli jako opatrovníku odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas v celkové výši 8.412,- Kč. Soud prvního stupně stěžovateli přiznal požadované paušální náhrady, hotové výlohy, avšak namísto požadované odměny za jeden úkon právní pomoci ve výši 5.000,- Kč přiznal pouze částku 400,- Kč s odkazem na ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Proti tomuto výroku podal stěžovatel odvolání, kterému Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 7. 2016, č.j. 12 Co 284/2016-152, nevyhověl a rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil. Rozdíl, kterého se stěžovatel domáhal, činí 4.600,- Kč za jeden úkon právní pomoci, celkem tedy 38.926,- Kč. Stěžovatel uvádí, že je mu známa judikatura Ústavního soudu, týkající se otázky odměňování advokáta coby ustanoveného zástupce nebo opatrovníka, je však přesvědčen o tom, že v činnosti advokáta jako opatrovníka ustanoveného dle § 29 o.s.ř. a v činnosti advokáta jako zástupce ustanoveného dle § 30 o.s.ř. není rozdíl. Opatrovník podle něj přitom vykonává totožnou činnost jako ustanovený zástupce, ale jeho odměna je 12,5 krát menší. Domnívá se proto, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody, a to právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na legitimní očekávání garantované v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že postup v soudním řízení, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů při řešení konkrétních případů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci uplatněnou již v odvolání. Předložené námitky směřují proti aplikaci podzákonné právní normy, když podstatou ústavní stížnosti je polemika s výkladem a aplikací příslušných ustanovení advokátního tarifu. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval ústavními stížnostmi týkajícími se výkladu a aplikace § 9 odst. 5 advokátního tarifu, přičemž otázce výpočtu odměny advokáta ustanoveného opatrovníkem nepřiznal ústavněprávní relevanci. Obsahově i právně shodné problematice (kritice způsobu rozhodování obecných soudů o odměně advokáta za výkon funkce opatrovníka ustanoveného soudem) se tak Ústavní soud již mnohokrát věnoval, a to například ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10, III. ÚS 1316/10, III. ÚS 1292/10, III. ÚS 271/10, IV. ÚS 812/10, III. ÚS 2797/09, IV. ÚS 2067/10 či III. ÚS 2160/10, I. ÚS 2296/10, II. ÚS 2237/10 nebo II. ÚS 881/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz), kdy ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné odmítl. Ústavní soud v citovaných rozhodnutích prohlásil interpretaci ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu za věc právních úvah obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 812/10), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně garantovaných práv nezakládá" (kupř. sp. zn. III. ÚS 1292/10, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10). Z novějších rozhodnutí týkajících se obdobné problematiky lze přitom odkázat například na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2530/12, I. ÚS 1230/11 nebo II. ÚS 1713/16. Ve vztahu k ústavním stížnostem týkajícím se advokátů, kteří byli ustanoveni opatrovníky účastníkům řízení, jejichž pobyt nebyl znám, viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2396/10, I. ÚS 3328/10 nebo II. ÚS 881/11. Důvod odchýlit se od závěrů, ke kterým v minulosti v tomto směru dospěl, Ústavní soud neshledal. V podrobnostech proto na již učiněné závěry odkazuje, aniž by považoval za nutné je znovu doslovně opakovat. III. V nyní projednávané věci použil soud prvního stupně při rozhodování o odměně stěžovatele náležitý právní předpis (advokátní tarif) a v jeho rámci správně aplikoval ustanovení pro výpočet odměny při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem osobě, jejíž pobyt není znám (§ 9 odst. 5). Z usnesení odvolacího soudu je pak zcela zřejmé, že bez dalšího souhlasil s aplikací tohoto ustanovení advokátního tarifu, zatímco s námitkami stěžovatele se neztotožnil. Obecné soudy svůj postup zdůvodnily a rozhodly v souladu s právními předpisy, ustálenou rozhodovací praxí i dosavadní judikaturou Ústavního soudu. Jejich rozhodnutí nelze hodnotit ani jako svévolná, excesivní či vykazující prvky libovůle a je tak možno konstatovat, že z hlediska ústavněprávního přezkumu obstojí. Tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv se tedy stěžovateli doložit nezdařilo. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016 Tomáš Lichovník v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu