Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Č., zastoupeného JUDr. Jiřím Svozilem, advokátem, sídlem třída T. Bati 180, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. června 2016 č. j. 70 Co 177/2016-152 a proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2016 č. j. 0 P 352/2015-133, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a J. Š., P. Š. a F. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") a výroku I. rozsudku Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 23. 3. 2016 č. j. 0 P 352/2015-133 okresní soud schválil dohodu rodičů (tj. stěžovatele a vedlejší účastnice J. Š.) o svěření dětí (tj. P. Š. a F. Š.) do střídavé výchovy rodičů a o jejich povinnostech přispívat na výživu dětí vždy druhému z účastníků dohody (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V odůvodnění konstatoval, kromě jiného, že "jsou dány podmínky pro postup soudu podle § 908 v souladu s ust. § 906 a § 907 občanského zákoníku, když rodiče ukončili společné soužití, na úpravě výchovy a výživy nezl. dětí se mimosoudně nedohodli a soudní dohoda je uzavřena v zájmu dětí, neodporuje dobrým mravům a jednoznačně odpovídá kritériím ustanovení § 913 odst. 1 občanského zákoníku, tedy možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům povinného i odůvodněným potřebám dětí". V poučení okresní soud uvedl, že do obou výroků má právo na odvolání opatrovník a do výroku II. mají právo na odvolání oba rodiče. 3. I přes poučení o (ne)možnosti odvolat se proti rozsudku okresního soudu, stěžovatel podal odvolání, které krajský soud usnesením ze dne 14. 6. 2016 č. j. 70 Co 177/2016-152 odmítl a zdůraznil, že mu právo podat odvolání proti výroku I. nepřísluší. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel doručil Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2016 holograficky sepsané obsáhlé podání, které nesplňovalo náležitosti předepsané pro ústavní stížnost. Na základě výzvy k odstranění vad předložil stručnou ústavní stížnost jeho právní zástupce, jenž v ní zrekapituloval průběh řízení a vyjádřil přesvědčení o porušení práva na soudní ochranu (bod 1.). Poté konkretizoval stěžovatelovy námitky vůči napadeným rozhodnutím založené na tvrzení o existenci jeho obavy, že soud nerozhodne o svěření dětí do střídavé péče, a proto se bránil proti výši jeho příspěvku na výživu nezletilých dětí u jednání pouze ústní formou. U okresního soudu údajně nesouhlasil s dohodou rodičů o svěření do střídavé péče z důvodu diametrálně odlišné výše příspěvku na výživu nezletilých a navrhl, aby Ústavní soud nahlédl do spisu okresního soudu a zjistil, zdali má stěžovatel pravdu. Připomenul, že soud nevzal v potaz hodinovou mzdu rodičů a že z přehledu příjmů vyplývá, že je trestán za to, že hodně pracuje. 5. Dne 15. 11. 2016 doručil stěžovatel podání, které označil jako "oprava a doplnění věci ...". Vzhledem k tomu, že toto podání učinil sám, nikoliv prostřednictvím právního zástupce, Ústavní soud k němu nemohl přihlédnout. III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 6. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná též proto, že stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. 8. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí a po zjištění, že ve stěžovatelově věci nedošlo k tvrzenému zásahu do jeho práva na soudní ochranu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výši výživného na jeho nezletilé děti, které bylo určeno podle dohody rodičů schválené soudem. Údajně s dohodou souhlasil v obavě, že by soud nerozhodl o svěření dětí do střídavé péče, a že se výši jeho vyživovací povinnosti bránil u jednání pouze ústní formou. Ze záhlaví rozsudku okresního soudu vyplývá, že stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, který mu byl nepochybně schopen poskytnout kvalifikovanou právní pomoc, jejíž součástí bylo objasnění povahy uzavřené dohody rodičů (na rozdíl od autoritativního rozhodnutí soudu), její závaznosti a nemožnosti podat proti výroku o schválení dohody opravný prostředek. V rámci právní pomoci mohla být poskytnuta též informace, že úprava výkonu rodičovské odpovědnosti i úprava výživného je determinována zásadou cum clausula rebus sic stantibus (§ 909 občanského zákoníku); je tedy na stěžovateli, aby respektoval účinky uzavřené dohody a využil případnou změnu poměrů k návrhu na úpravu odlišnou od schválené dohody. 10. Ústavní soud ještě poukazuje na jistá pochybení právního zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti. Kvalifikovanému právnímu zástupci muselo být po seznámení se s věcí evidentní, že ústavní stížnost nemůže být úspěšná, adekvátní kroky však nebyly učiněny. Navíc, jeho podání obsahuje nepřesnosti, např. v neúplném označení krajského soudu a zejména rozpor mezi obsahem a samotným petitem (v textu ústavní stížnosti napadá usnesení krajského soudu a výrok I. rozsudku okresního soudu, v petitu ústavní stížnosti žádá zrušení jen výroku I. rozsudku okresního soudu), který Ústavní soud odstranil interpretací ve prospěch stěžovatele (v opačném případě by odmítl ústavní stížnost pro opožděnost). 11. Vzhledem k závěru o zjevné neopodstatněnosti (bod 8.), Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016 Josef Fiala v. r. předseda senátu