Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vladimíra Stuchlého, CSc., a RNDr. Tomáše Glatze, CSc., zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 26 Cdo 3746/2014-339, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013 č. j. 64 Co 194/2013-208 a proti druhému odstavci výroku I. rozsudku Obvodního soudu v Praze 1 ze dne 17. července 2012 č. j. 30 C 114/2007-289, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a České republiky, za kterou jedná Ministerstvo financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Řízení se přerušuje. Odůvodnění: 1. Dne 6. 3. 2015 podali stěžovatelé prostřednictvím právního zástupce ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 26 Cdo 3746/2014-339, dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013 č. j. 64 Co 194/2013-208 a rovněž do druhého odstavce výroku I. rozsudku Obvodního soudu v Praze 1 ze dne 17. 7. 2012 č. j. 30 C 114/2007-289. Podstata případu se týká problematiky tzv. regulovaného nájemného. 2. V podání ze dne 21. 11. 2016 stěžovatelé uvedli, že ve stížnostní věci soudy vycházely z ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013, k jehož ústavní konformitě se prý z jejich pohledu negativně vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II.ÚS 3219/15. Stěžovatel Ing. Stuchlý proto podal dne 29. 7. 2016 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva mimo jiné z důvodu, že v řízení zahájeném k jeho žalobě ze dne 31. 5. 2007 u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn 12 C 51/2007 byl Českou republikou porušen čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Právě v této věci Nejvyšší soud České republiky rozhodoval shora uvedeným rozsudkem ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 367/2012, který má judikatumí přesah a se kterým v ústavní stížnosti stěžovatelé polemizují. Stížnost stěžovatele Ing. Stuchlého byla po předběžném projednání posouzena Evropským soudem pro lidská práva jako nikoli nepřijatelná a to bez toho, aby Česká republika byla v této fázi řízení vyzvána k vyjádření se k přijatelnosti stížnosti. 3. Stěžovatelé navrhli (pokud by projednávající senát nezvolil postup dle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), aby řízení o ústavní stížnosti bylo přerušeno do skončení věci vedené u Evropského soudu pro lidská práva č. 45417/16, Ing. Vladimír Stuchlý, CSc. proti České republice. 4. Z tohoto důvodu, veden i zásadou hospodárnosti řízení, se Ústavní soud rozhodl řízení o ústavní stížnosti přerušit do doby, než bude rozhodnuto v předmětné věci u Evropského soudu pro lidská práva. Na stěžovatelích potom podle jeho výsledku bude, zda již podanou ústavní stížnost rozšíří, doplní nebo vezmou zpět. Ústavní soud však může kdykoliv rozhodnout, že bude pokračovat v řízení i bez návrhu. 5. Řízení tak bylo přerušeno za použití § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2017 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu