Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Richarda Čemuse, právně zastoupeného JUDr. Milanem Kružíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, č. j. 20 Cdo 2776/2016-158, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. 2. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, č. j. 50 Cm 37/2008 - 79, byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný rovněž Městským soudem v Praze pod č. j. 47 Sm 223/2008-18, rozsudek nabyl právní moci dne 26. 6. 2010, kdy bylo pravomocně zastaveno odvolací řízení. Uvedeným směnečným platebním rozkazem bylo vyhověno původnímu žalobci Česká spořitelna a.s., namísto něhož následně vstoupila společnost STAPECOM, s. r o. (vedlejší účastník), aby uložil stěžovateli povinnost uhradit mu částku 10 000 000,- Kč spolu s úrokem, směnečnou odměnou a náklady řízení. K uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka dle předmětného směnečného platebního rozkazu a rozsudku vydaného v námitkovém řízení byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 49 EXE 3176/2010-12, provedením exekuce byla pověřena Mgr. Zuzana Komínková, soudní exekutorka. Usnesení o nařízení exekuce napadl stěžovatel odvoláním s tvrzením, že exekuční titul nenabyl právní moci, avšak v odvolacím řízení bylo toto usnesení soudu I. stupně potvrzeno, když bylo konstatováno, že exekuční titul nabyl právní moci 26. 6. 2010, kdy došlo k zastavení odvolacího řízení. 3. Následně stěžovatel podal v exekuční věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 3176/2010 návrh na zastavení exekuce, v němž tvrdil, že vymáhaná pohledávka představuje zajištění závazků dlužníka Moravia Foundry a.s., které však zaniklo v rozsahu plnění tohoto dlužníka jako dlužníka hlavního, jakož i plněním z bankovní záruky Českomoravské záruční a rozvojové banky. Stěžovatel dále namítal, že úhradou ceny za převod práv ze směnky došlo k ponížení směnečné pohledávky, když směnka sloužila jako zajišťovací a nikoliv platební prostředek a dále že provedení exekuce je výkonem práva, který je v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zastavení exekuce byl zamítnut s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006 a rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000) s ohledem na skutečnost, že směnečný závazek je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Dále bylo uzavřeno, že k zániku pohledávky zaplacením či nahrazením původního závazku závazkem novým lze v exekučním řízení přihlédnout, pouze pokud k zániku došlo po vydání vykonávaného rozhodnutí, avšak stěžovatelem uváděné důvody pro zastavení exekuce byly totožné, jaké použil v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. 4. Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že pohledávky původního věřitele Česká spořitelna a.s. za společností Moravia Foundry a.s., které byly zajištěny mimo jiné směnkami avalovanými stěžovatelem, činily celkem více než 29 mil. Kč, přičemž jinými subjekty či obligačním dlužníkem bylo na tyto pohledávky plněno částkou nepřesahující 12 mil. Kč. Vzhledem k tomu, že směnky zajišťovaly plnění hlavního dlužníka, vč. veškerého příslušenství i budoucích pohledávek, nelze shledat, že by plněním části dluhu ostatními subjekty došlo k zániku zajištění směnkami. Úhrada za postoupení pohledávky je cenou za nabytí pohledávky a výnosem postupitele a nesnižuje nominální hodnotu postupované pohledávky. Soud prvního stupně tak uzavřel, že stěžovatel v řízení neprokázal, že by po vydání exekučního titulu pohledávka jím přiznaná zanikla, byť jen částečně. 5. Stěžovatel napadl rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, v němž opětovně tvrdil, že zajištění závazků hlavního dlužníka zaniklo v rozsahu jeho plnění, že zajištění závazku směnkou vedlo vedlejšího účastníka k získání dvou exekučních titulů, což může umožnit získání dvojího plnění z jedné pohledávky, přičemž takto lze navodit situaci rozpornou s dobrými mravy, a dále tvrdí, že úhradou ceny za převod práv ze směnky došlo ke snížení pohledávky z úvěrů, a tedy i směnečné pohledávky. 6. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí potvrdil, když opětovně konstatoval, že v dané věci nebylo prokázáno, že by zajišťovací funkce směnky podepsané stěžovatelem v pozici avala byla vyčerpána a stěžovatel ani netvrdil, že by na směnečný závazek něco plnil, přičemž samotný kauzální závazek byl splněn pouze částečně. Námitka rozporu s dobrými mravy pak dle odvolacího soudu nemůže být uplatněna v exekučním řízení. 7. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž namítal, že při zjištění konečné výše dluhu z pohledávek nebylo přihlédnuto k faktu, že převod směnek byl uskutečněn na vedlejšího účastníka za úplatu, čímž došlo ke snížení pohledávky hlavní a v důsledku toho i k ponížení pohledávky směnečné. Stěžovatel se dále domáhal opětovného posouzení výkonu práva s ohledem na dobré mravy a namítl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl s tím, že dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), zejména neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu. 8. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž vedle shrnutí výsledků dosavadního řízení namítá, že bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, když Nejvyšší soud jeho dovolání, jehož obsah je v ústavní stížnosti zopakován, neprojednal. III. 9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 EXE 3176/2010, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní stížnost směřuje dle úvodního vyjádření pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak stěžovatel se nijak nevyjadřuje ke skutečnosti, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako vadně podané proto, že v něm neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel ve své stížnosti dokonce neuvádí zhola nic, čím by závěry dovolacího soudu zpochybňoval. Stěžovatel ve svém dovolání v podstatě (shodně jako v odvolání a rovněž i v ústavní stížnosti) pouze rekapituluje dosavadní průběh řízení a vyjadřuje svůj nesouhlas s právním posouzením věci nižšími soudy v otázce zániku směnečné pohledávky vymáhané v exekučním řízení. Ústavní soud po prostudování dovolání dospěl k závěru, že dovolání skutečně neobsahuje náležitosti vyžadované občanským soudním řádem. Z judikatury Nejvyššího soudu přitom plyne, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu považuje za splněné, a toto řádně konkretizovat, když k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo rozhodnutí ze dne 19. října 2015, sp. zn. 32 Cdo 2180/2015). Ústavní soud proto neshledal na straně Nejvyššího soudu žádné pochybení, natož pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance. 11. Ačkoliv ústavní stížnost napadala pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, musí Ústavní soud konstatovat, že ani v rozhodnutích soudu prvního stupně a soudu odvolacího nelze shledat žádné pochybení, obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele, přičemž svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily. 12. S ohledem na dlouhodobou nepřítomnost soudce Ludvíka Davida došlo na základě platného rozvrhu práce ke změně ve složení senátu oproti stavu uvedeném ve sdělení ze dne 24. 10. 2016. V předmětné věci tak rozhodoval senát ve složení Jiří Zemánek (předseda), Vojtěch Šimíček a Jaroslav Fenyk (soudce zpravodaj). IV. 13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků tak, že návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017 Jiří Zemánek v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu