Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Františka Odehnala, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2018 č. j. 27 Cdo 5047/2017-114, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V podání označeném jako ústavní stížnost stěžovatel brojil proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení, neboť stěžovatel nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem; dovolání směřovalo proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016 č. j. 54 Co 178/2016-81, potvrzujícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 3. 2016 č. j. 12 C 134/2013-66, jímž soud odmítl žalobu pro zmatečnost z důvodu neodstranění jejích vad. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil, aby "zrušil povinné zastoupení" a nařídil "zveřejňovat Deklaraci OSN tiskem a veřejnoprávním rozhlasem i televizí". Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo formálními a obsahovými nedostatky [§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústavní soud")], zejména však stěžovatel nebyl pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu). Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Z elektronické databáze ústavních stížností však bylo zjištěno, že stěžovatel se obrací na Ústavní soud opakovaně (od roku 1994), přičemž byl opakovaně vyzýván k odstranění vad svých návrhů a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (např. ve věcech vypočtených v odůvodnění usnesení ze dne 12. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 55/11, nověji též ve věci sp. zn. I. ÚS 4028/17). Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nemůže obrátit jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v posuzovaném případě. Za dané situace, shodně jako v dalších věcech téhož stěžovatele (sp. zn. I. ÚS 716/11, sp. zn. IV. ÚS 290/18, sp. zn. II. ÚS 590/18, sp. zn. I. ÚS 663/18) Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2018 Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka