Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele T. R., proti postupu Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 192 ICm 4708/2017 (MSPH 77 INS 8514/2016), takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel dne 22. 5. 2018 návrh, v němž stěžovatel namítá, že v záhlaví označeném řízení bylo porušeno jeho ústavní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud shledal, že předložený návrh na zahájení řízení nesplňuje základní zákonné požadavky na jeho projednání podle § 30 odst. 1 a § 34 odst. 1, ve spojení s § 72 odst. 2 a navazujícími ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (především absence povinného právního zastoupení). Přestože si jich stěžovatel musel být vědom, neboť se na Ústavní soud v minulosti opakovaně (ve více než stovce případů) obrátil s podáními, při jejichž projednání byl o požadavcích kladených na bezvadnou ústavní stížnost a o následcích nevyhovění jim poučen, zvolil i tentokráte nekvalifikovaný postup. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení dostávalo navrhovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatele dostatečně poučit o zásadě, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým. Na uvedeném nic nemění ani tvrzení stěžovatele, že požádal Českou advokátní komoru o přidělení bezplatného právního zastoupení ke všem "stížnostem k Ústavnímu soudu a dovoláním k Nejvyššímu soudu a současně ke všem podáním osoby T. R.". Tato žádost stěžovatele se zjevně týká přinejmenším desítek případů, přičemž zmíněný postup je nutné hodnotit jen jako prodlužující celkové řízení, neboť k určení advokáta zásadně může dojít vždy jen ke konkrétnímu řízení, nikoliv paušálně (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 1791/18, II. ÚS 1778/18, I. ÚS 1775/18). V kontextu výše řečeného, aniž by znovu vyzýval stěžovatele k odstranění vad podání, se proto Ústavní soud uchýlil k přiměřené aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2018 Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj