Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 25 Cdo 6106/2017-532, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, č. j. 30 Co 149/2017-496, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 27. 7. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel se na vedlejší účastnici (Kooperativa pojišťovna, a. s.) domáhal odškodnění škody na zdraví z dopravní nehody ze dne 11. 7. 2009, při které utrpěl těžký úraz na zdraví. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 11. 2016, č. j. 21 C 118/2011-422, bylo výrokem I. rozhodnuto tak, že je žalovaný (Kooperativa pojišťovna, a. s.) povinen zaplatit stěžovateli částku 4.521.600 Kč. Výrokem II. obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele co do částky 5.478.400 Kč. K odvolání žalobce a žalované rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2017 č. j. 30 Co 149/2017, výrokem I. tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku pod bodem I. změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 810.000 Kč zamítá. Výrokem II. rozsudku městského soudu byl potvrzen výrok II. rozsudku nalézacího soudu ohledně částky 3.478.400 Kč. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podané dovolání Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 16. 5. 2018, č. j. 25 Cdo 6106/2017, odmítl. Nalézací soud posoudil nárok stěžovatele podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a vyhlášky č. 440/2001 Sb., přičemž uzavřel, že v daném případě je odůvodněno mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění poškozeného podle § 7 odst. 3 uvedené vyhlášky. Jedná se o případ hodný mimořádného zřetele, protože stěžovatel utrpěl úraz v mladém věku se závažnými následky, je zcela vyloučen z pracovního a profesního života, ze sportovních aktivit, je trvale odkázán na pomoc blízké osoby. Znalec ohodnotil ve znaleckém posudku ztížení společenského uplatnění podle § 6 vyhlášky na 4710 bodů. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem ke všem okolnostem náleží stěžovateli na náhradě ztížení společenského uplatnění částka 4.521.600 Kč. Vedlejší účastnice přitom zaplatila stěžovateli mimosoudně částku 810.000 Kč, z toho důvodu odvolací soud snížil soudem prvního stupně přiznanou částku na 3.478.400 Kč. Stěžovatel s postupem obecných soudů nesouhlasí a uvádí, že úvaha soudu musí vycházet z důkazů provedených v řízení, přičemž myšlenkový postup soudu musí odpovídat obecným zásadám logiky. Stěžovatel v ústavní stížnosti akcentoval principy, jejichž aplikací mají obecné soudy dospět k přiměřené částce náhrady škody. Stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že přebral zjištění nižších soudů o zdravotním stavu stěžovatele a přitom nepřihlédl k délce soudního řízení před soudem prvního stupně (déle než 5 let). Skutková zjištění soudů jsou tak neaktuální ke dni rozhodnutí. Ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nebyl stěžovatel schopen ani krátkodobé chůze, na nohy se vůbec nepostaví. Schopnost krátkodobé chůze za pomocí francouzských holí byla možná pouze bezprostředně po operaci šlach v kotníku. Stěžovatel poukázal též na to, že se Nejvyšší soud nevyjádřil k rozdílnosti dvou znaleckých hodnocení zpracovaných podle stejné vyhlášky. Dovolací soud neodůvodnil, proč se přiklonil k hodnocení znaleckého ústavu VFN Praha. Znalec MUDr. Ilja Piňos použil při hodnocení položku 0751 poúrazová kvadruparéza, když projevy tohoto postižení stěžovatel fakticky trpí, vedle této položky použil položku 014 vážné mozkové nebo duševní poruchy po těžkém poranění hlavy, čímž dospěl k bodovému hodnocení ve výši 6.750 bodů. Znalecký ústav VFN Praha použil pouze položku 014, neboť projevy kvadruparézy u stěžovatele jsou po úrazu mozku, nikoliv míchy, pročež dle systematičnosti vyhlášky nelze hodnocení položkou 0751 použít a dospěl k hodnocení ve výši 4710 bodů. Tento striktní postup soudu a neakceptování skutečných zdravotních problémů stěžovatele považuje tento za porušení práva na spravedlivý proces. Faktický zdravotní stav stěžovatele odpovídá stavům po úrazu páteře, navíc se změnou osobnosti způsobenou úrazem hlavy tudíž není přijatelné srovnávat případ žalobce s případy, kdy poškození trpí "pouze" psychickými obtížemi. Zdravotní stav stěžovatele odpovídá stavu po úrazu páteře a mozku. III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). K otázce nároků vycházejících z ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje tak, že "záleží vždy na okolnostech konkrétního případu" (sp. zn. IV. ÚS 72/12), přičemž "z hlediska ochrany ústavnosti jde o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti" (sp. zn. I. ÚS 2955/10 či sp. zn. III. ÚS 350/03). Široký prostor pro individuální uvážení, založený relativně neurčitým pojmem "zvláště výjimečného případu hodného mimořádného zřetele" (§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.), možnosti ústavněprávního přezkumu významně zužuje (sp. zn. IV. ÚS 3509/10); relevantní je v něm tudíž až výkladový nebo aplikační exces či neodůvodněná libovůle. Jinými slovy, o protiústavní interpretaci zde jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně). Ústavní soud ověřil, že soudy se otázkou přiměřenosti odškodnění velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí uvedly, z jakých důvodů přiznaná částka vyjadřuje míru trvalých následků, jimiž stěžovatel trpí, a současně respektuje diferencovanost odškodnění ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Přihlédly přitom ke všem podstatným okolnostem, zejména k míře zdravotního postižení, k trvalému negativnímu dopadu do všech sfér života stěžovatele a k věku stěžovatele v době nehody. V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 vycházely jak z individuálních okolností případu, tak z obecné zkušenosti soudů včetně poznatků z jiných "obdobných" případů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že tyto provedly komparaci s jinými obdobnými případy, přičemž se vypořádaly s podobností toho či onoho případu. Podle náhledu Ústavního soudu nelze přehlížet, že každý případ poškození zdraví člověka je ve své podstatě unikátní, čemuž odpovídá též úvaha soudu o přiznání náhrady škody. Pokud stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že se nezabýval rozdílností bodového hodnocení předloženého znaleckým ústavem VFN Praha a MUDr. Ilji Piňose, lze jej odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který se s touto otázkou vypořádává na str. 9. Namítá-li stěžovatel dále, že obecné soudy dostatečně nezohlednily negativní progresi jeho zdravotního stavu během dlouhého soudního řízení, je namístě připomenout, že objeví-li se zdravotní následky nad rámec dosud v daném řízení uvažovaný, otevírá se cesta pro nároky další (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 991/2006 a sp. zn. 25 Cdo 1439/2006). Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2018 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu