Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Ing. Mariana Khalify, zastoupeného JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 2018, č.j. 38 C 280/2014-157, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č.j. 55 Co 152/2018-174, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 2018, č.j. 38 C 280/2014-157, bylo rozhodnuto, že stěžovateli (coby žalobci) se osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č.j. 55 Co 152/2018-174, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Napadenými usneseními podle stěžovatele došlo k porušení zákazu výkonu libovůle soudy a k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že jeho poměry jsou takového rázu, že mělo být v jeho případě rozhodnuto o osvobození od soudních poplatků, a pokud zcela neobjasnil svou ekonomickou situaci, měl o tom být poučen a vyzván k doplnění svých tvrzení, k čemuž však nedošlo a stěžovateli tak byla upřena možnost uplatňovat své právo u soudu. Napadená rozhodnutí stěžovatel považuje za zcela nepředvídatelná, nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná. II. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Obecně lze uvést, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků je doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry a přezkoumávat naplnění příslušných předpokladů. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2473/15 ze dne 22. 10. 2015 a řada dalších, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení stěžovatele, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 2018, č.j. 38 C 280/2014-157, vyplývá, že stěžovatel není evidován jako žadatel dávek státní sociální podpory, dávek pomoci v hmotné nouzi, dávek sociálních služeb ani dávek osob zdravotně postižených. Soud z vlastní činnosti zjistil, že stěžovatel od roku 2005 vlastní osobní automobil značky Jaguar, typ XJ 4,2, což však sám neuvedl. Stěžovatel je také vlastníkem v rozhodnutí blíže specifikovaných nemovitostí zatížených zástavním právem, s nimiž nemůže disponovat. Stěžovatel uvedl pouze své výdaje, a to 1 000 Kč jako výživné na každou ze svých dvou dcer, což však nedoložil žádným rozhodnutím, dále výdaj 1 647 Kč měsíčně na zdravotní pojištění, který však taktéž nijak nedoložil, a dále uvedl výdaje na místní poplatky ve výši 13 000 Kč měsíčně, ovšem ani tuto částku nikterak nezdůvodnil a nedoložil. Stěžovatel nedoložil ani svůj zdravotní stav a léčbu v letech 2011-2018, přestože měly být důvodem k podání žádosti o invalidní důchod. Soud zdůraznil, že stěžovatel neuvedl žádné své příjmy a neobjasnil tak, z jakých prostředků hradí poměrně vysoké měsíční výdaje a nedoložil skoro nic ze svých tvrzení, byť byl na tuto povinnost upozorněn. Obvodní soud pro Prahu 1 proto dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků, když prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech vyplnil neúplně, své poměry nedoložil a některá fakta navíc soudu zamlčel. Vzhledem k výše uvedenému soud stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Městský soud v Praze v usnesení ze dne 17. 5. 2018, č.j. 55 Co 152/2018-174, vyjádřil souhlas s rozhodnutím soudu prvního stupně v tom, že nebyly objasněny poměry stěžovatele, zejména v tom smyslu, jakým způsobem čerpal prostředky na svou obživu, provoz auta i správu nemovitostí. Upozornil, že úplné osvobození od soudních poplatků je opatřením výjimečným a je tak pochopitelným požadavkem, aby stěžovatel zcela objasnil svou ekonomickou situaci. Současně konstatoval, že stěžovatel ji však dostatečně neobjasnil ani v rámci svého odvolání. Za této situace usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Jak je patrné z naznačené rekapitulace, obecné soudy se posouzením otázky, zda stěžovatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, řádně zabývaly. Přiměřeným způsobem se přitom vyjádřily nejen k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků dle § 138 o.s.ř. přiznat, ale srozumitelně odůvodnily také své konkrétní závěry. Přestože rozhodnutí Městského soudu v Praze je odůvodněno pouze velmi stručně, podstatné pro posouzení ústavní stížnosti je, že důvody pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků jsou zřetelně zřejmé již z rozhodnutí soudu prvního stupně, kde jsou rozvedeny dostatečně podrobně. Se závěrem, že stěžovatel své poměry uspokojivě neosvědčil, se přitom zjevně zcela ztotožnil také odvolací soud, když relevantní důvody, pro které by měla být jeho žádost posouzena jinak, stěžovatel dle odvolacího soudu neuvedl ani v odvolání. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepředvídatelná, nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná. Současně má za to, že napadená rozhodnutí nelze označit ani za svévolná či excesivní. Je odpovědností stěžovatele dostatečně věrohodně osvědčit, že jeho majetkové poměry osvobození od soudních poplatků odůvodňují a pakliže stěžovatel významné okolnosti mající vliv na osvobození od soudních poplatků částečně sám vůbec neuvede a částečně nijak nedoloží, nelze obecným soudům vytýkat, že prohlášení o jeho poměrech považují za neúplné a jeho žádosti nevyhoví. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu