Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavních stížnostech L. B., zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Bruncko, advokátem se sídlem Brno, Benešova 12, proti usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 134/2018-1180 ze dne 28. 6. 2018, Městského soudu v Brně č. j. 22 P 14/2018-985 ze dne 14. 2. 2018, Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 180/2018 ze dne 28. 6. 2018, Městského soudu v Brně č. j. 22 P 14/2018-1104 ze dne 13. 3. 2018, Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 205/2018 ze dne 28. 6. 2018 a Městského soudu v Brně sp. zn. 22 P 14/2018 ze dne 17. 4. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ústavní soud nejdříve uvádí, že ústavní stížnosti stěžovatelky vedené pod sp. zn. I. ÚS 3260/18 (proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 134/2018-1180 ze dne 28. 6. 2018 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 22 P 14/2018-985 ze dne 14. 2. 2018) sp. zn. III. ÚS 3261/18 (proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 180/2018 ze dne 28. 6. 2018 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 22 P 14/2018-1104 ze dne 13. 3. 2018) a sp. zn. II. ÚS 3262/18 (proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 205/2018 ze dne 28. 6. 2018 a usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 22 P 14/2018 ze dne 17. 4. 2018), byly usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018 spojeny ke společnému řízení a jsou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 3260/18. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že nezletilý syn stěžovatelky (nar. 2011) byl po rozvodu manželství svěřen do péče matky. Po té, co stěžovatelka v důsledku nepříznivého psychického stavu pozřela nebezpečnou kombinaci léčiv, z jejichž podání křivě obvinila bývalého manžela a byla trestním příkazem uznána vinnou, byl syn rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2017 svěřen do péče otce. Otec nezletilého musel dne 19. 2. 2018 nastoupit do výkonu trestu v délce 15 měsíců uloženého mu trestním rozkazem Okresního soudu v Malackách sp. zn. 3 T 118/2013. Městský soud v Brně nato dne 14. 2. 2018 s ohledem na nutnost zatímní úpravy práv účastníků vydal na návrh otce napadené usnesení č. j. 22 P 14/2018-985, kterým předběžným opatřením svěřil nezletilého syna do péče třetí osoby K. H. (přítelkyně otce), se kterou nezletilý již po dobu 4 let žije spolu se svým otcem ve společné domácnosti. Rozhodnutí odůvodnil potřebou nezletilého vyrůstat ve stabilním prostředí, na nějž je zvyklý, dobrými výchovnými kompetencemi této osoby, přáním syna a negativními okolnostmi na straně stěžovatelky, kdy odkázal na její chybné jednání v době po rozpadu manželství. Krajský soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a usnesení městského soudu v odvoláním napadených výrocích potvrdil. Usnesením ze dne 13. 3. 2018 č. j. 22 P 14/2018-1104 zamítl Městský soud v Brně návrh stěžovatelky na zrušení tohoto předběžného opatření, zamítl její návrh na vydání předběžného opatření, jímž by soud nařídil, aby nezletilý byl předán do péče matky a upravil stěžovatelce styk s nezletilým synem. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že od nařízení dosavadního předběžného opatření nedošlo k takové změně poměrů účastníků, jež by vyžadovala nutnost novým způsobem upravit jejich zatímní poměry. Není proto důvod pro zrušení dosavadního předběžného opatření, ani důvod pro vyhovění návrhu matky na prozatímní svěření nezletilého do její péče. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Městský soud v Brně svým usnesením ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. 22 P 14/2018 zamítl návrh stěžovatelky doručený soudu dne 12. 4. 2018 na vydání předběžného opatření, jímž by soud nařídil, že nezletilý se předává do péče matky, přičemž K. H. a otec jsou povinni toto strpět, a zamítl alternativní návrh ze dne 12. 4. 2018 na vydání předběžného opatření ohledně úpravy styku. Dále zamítl návrh stěžovatelky ze dne 23. 3. 2018 na zrušení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2018 č. j. 22 P 14/2018-985, usnesení ze dne 13. 3. 2018 č. j. 22 P 14/2018-1104 a alternativní návrh matky ze dne 23. 3. 2018 na vydání předběžného opatření ohledně úpravy styku. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Soudy opět dospěly k závěru, že od nařízení dosavadních předběžných opatření, na základě nichž byl nezletilý svěřen do péče K. H. a byl upraven prozatímní styk nezletilého s matkou, nedošlo k takové změně poměrů účastníků, jež by vyžadovala nutnost novým způsobem upravit jejich zatímní poměry. Není důvod pro prozatímní svěření nezletilého do péče matky ani naléhavá potřeba rozšířit styk matky s nezletilým v rozsahu blížícím se střídavé péči, jež matka navrhuje v alternativním návrhu na předběžné opatření. Stěžovatelka namítá, že soudy vydaly napadená předběžná opatření, přestože nebyla prokázána naléhavá potřeba prozatímní úpravy poměrů. Předání nezletilého do péče třetí osoby předběžným opatřením odůvodnily zejména dobrými výchovnými předpoklady této třetí osoby, což je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 2362/17, II. ÚS 485/10, III. ÚS 2362/17) i judikaturou ESLP, zejména ve věci Kutzner proti Německu, podle nějž, "jakmile je tedy prokázána existence rodinného vztahu, musí stát v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem". Další důvody pro vydání předběžného opatření, tedy tvrzená nespolupráce matky se školkou či logopedkou, nemohou osvědčovat potřebu svěřit nezletilého do péče třetí osoby. Soudy dále nevyvinuly ani minimální snahu ověřit skutkový stav k okamžiku vydání napadeného předběžného opatření, ale vycházely pouze z tvrzení otce nezletilého. Předešlé skutečnosti, kdy se stěžovatelka pokusila o sebevraždu a otce nezletilého křivě obvinila, za což byla odsouzena, a že porodila další dvě děti pod cizí identitou a ponechala je v kojeneckém ústavu k osvojení, nemohou být bez dalšího důvodem pro nařízení uvedeného předběžného opatření a nelze jimi prokazovat naléhavou potřebu úpravy poměrů účastníků. Poukazuje i na znalecký posudek PhDr. Pechové (vypracovaný v rámci řízení o péči o dvojčata), který má osvědčit její výchovné schopnosti. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jimi definitivně nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 3675/14). Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a netrpěla ani svévolí. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje pouze polemika stěžovatelky s důvody, které oba soudy vedly k nevyhovění jejím návrhům na zrušení či vydání předběžného opatření, kdy se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Soud může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků. Zaměřuje se na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení a nikoliv na meritum věci. Ústavní soud konstatuje, že navzdory evidentní nutnosti urychleně rozhodnout se oba civilní soudy věcí velmi důkladně zabývaly a vzaly v úvahu všechny podstatné okolnosti a dostupné důkazy, včetně znaleckých posudků a zpráv školského zařízení. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že rozhodnutí o předání nezletilého do péče třetí osoby předběžným opatřením je odůvodněno zejména dobrými výchovnými předpoklady této třetí osoby. Soudy byly při rozhodnutí o předání do péče K. H., která je pro nezletilého v současné době nejbližší vztahovou osobou, vedeny především zájmem nezletilého dítěte. Krajský soud výslovně uvedl, že v žádném případě nezpochybňuje zásadní roli biologického rodiče (matky) pro nezletilého, avšak z obsahu spisu vyplývá, že na straně matky jsou významné okolnosti, které její výchovnou způsobilost výrazným způsobem - v porovnání s vlivem K. H., byť osoby bez příbuzenského vztahu k nezletilému - zmenšují. Problémová minulost matky rozhodně nebyla jediným kritériem při posuzování její výchovné způsobilosti. Soud mj. vycházel ze zjištění znalkyně, která hodnotila matku jako osobu s morálně nevyspělými postoji. Podle ní sdílí spíše jednoduchou a pragmatickou hierarchii hodnot s nedostatkem sebereflexe a plné zodpovědnosti při výchově dítěte, kdy upřednostňuje své zájmy před zájmy nezletilého. Soud dále vycházel ze zpráv z mateřské školy a od opatrovníka. Ten uvedl, že podle jeho znalostí tohoto případu a praxe, zhodnocení všech získaných aktuálních dostupných informací a vývoje situace - i při vší úctě k rodičovským právům matky - nemůže výchovné prostředí na její straně hodnotit jako dlouhodobě stabilní, schopné zajistit potřeby nezletilého. Soudy rovněž přihlédly k přání nezletilého, který chtěl setrvat ve stávajícím prostředí. Provedly i důkaz stěžovatelkou předloženým znaleckým posudkem, který se však netýkal vztahů matky a nezletilého, ale schopností matky pečovat o své další děti. Nicméně také ze závěrů tohoto posudku vyplynulo, že přes určitou stabilizaci poměrů nejsou důvody pro podporu výlučné péče matky, aniž by to vážně nepoškodilo a nenarušilo vývoj dětí. Ústavní soud především považuje na nutné zdůraznit, že napadenými rozhodnutími nebylo rozhodováno o svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů či o jeho odebrání z péče rodičů. Nezletilý syn již byl pravomocně svěřen do péče otce a matce byl upraven styk se synem. Předběžným opatřením bylo třeba urychleně reagovat na situaci, kdy otci, jemuž bylo dítě pravomocně svěřeno do péče, bránila v této péči objektivní překážka. Bylo tedy třeba rozhodnout o zatímní úpravě právních poměrů nezletilého po přechodnou dobu, než dojde v rámci probíhajícího řízení o svěření nezletilého do péče třetí osoby, o omezení rodičovské odpovědnosti matky a o úpravě styku, k definitivní úpravě. Poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva pak shledává Ústavní soud jako nepřípadné, neboť jimi byly řešeny po skutkové i právní stránce zcela odlišné případy. Byť je třeba přihlédnout k pravidlu o závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutím soudů, podle kterých byl nezletilý po přechodnou dobu nepřítomnosti otce ponechán v prostředí, na které je dlouhodobě zvyklý, a u osoby se kterou má vzájemnou citovou vazbu, přičemž matce bylo nadále zachováno právo na styk se synem, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud nadto připomíná, jak ve své judikatuře pravidelně vyzdvihuje, že především civilním soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Vzhledem k tomu, že ve všech řízeních se jednalo o shodnou problematiku, v podstatě bylo rozhodováno o opakujících se návrzích stěžovatelky, nelze ani spatřovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu v tom, že mj. odkázal na závěry, ke kterým dospěl v původním řízení o nařízení předběžného opatření. Ústavní soud má za to, že civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018 JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu