Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 7 Tdo 992/2017-34, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2017 č. j. 3 To 22/2017-966 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2016 č. j. 10 T 7/2016-891, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 6. 12. 2017 domáhá přezkoumání v záhlaví uvedených rozhodnutí. Současně žádá o prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti. 2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. b), i) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Naproti tomu byl podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zproštěn obžaloby pro další skutek, v němž obžaloba spatřovala pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o náhradě škody. O odvolání stěžovatele a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil ve výrocích o trestu a o náhradě škody a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti tří let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. 3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mj. i to, zda byla podána včas. 4. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu má právo podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, pokud tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost musí být podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podána v rámci lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, se kterým je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. 5. Posledním opravným prostředkem v trestní věci stěžovatele bylo jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2017 č. j. 3 To 22/2017-966, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 30. 8. 2017 č. j. 7 Tdo 992/2017-34. Jak Ústavní soud ověřil dotazem u Krajského soudu v Brně, toto usnesení Nejvyššího soudu (které je rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje) bylo stěžovateli doručeno dne 21. 9. 2017 a téhož dne bylo doručeno i jeho obhájkyni JUDr. Kateřině Krejčiříkové. Posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti bylo tedy úterý 21. 11. 2017. Pokud však stěžovatel podal ústavní stížnost až dne 8. 12. 2017, učinil tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Uvedená dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, podmiňující vedle dalších požadavků možnost jejího věcného projednání, je nepřekročitelná a marné uplynutí této lhůty zákon o Ústavním soudu neumožňuje jakkoliv zhojit či prominout. 6. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako opožděně podanou. 7. Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost trpí dalšími formálními nedostatky, a že stěžovatel není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. K odstranění těchto vad však stěžovatele nevyzýval, neboť ani jejich náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není pro opožděnost přijatelná k meritornímu projednání. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2018 Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj