Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., zastoupené Mgr. Vandou Beringerovou, advokátkou, sídlem Pod Klaudiánkou 271/4, Praha 4 - Podolí, proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. května 2018 č. j. 70 Co 206/2018-1127 a dále proti postupu Okresního soudu v Jeseníku ve věci vedené pod sp. zn. 7 P 36/2013, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení a 1) K. J. B., a nezletilých: 2) H. A. B., 3) B. M. B., 4) K. A. B. a 5) N. R. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") a dále brojila proti postupu Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") ve věci vedené pod sp. zn. 7 P 36/2013 a namítala porušení čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 2, čl. 19 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. 2. V ústavní stížnosti stěžovatelka požádala, aby Ústavní soud podle § 39 zákona o Ústavním soudu projednal věc jako naléhavou s ohledem na skutečnost, že stížnost se týká řízení o nezletilých dětech a hrozí zde, že duševní vývoj dětí bude ohrožen a může být nenávratně narušen. 3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že okresní soud usnesením ze dne 27. 3. 2018 č. j. 7 P 36/2013-1110 v řízení o změnu výchovy a výživy rozhodl o návrhu vedlejšího účastníka 1), otce vedlejších účastníků 2), 4) a 5) [dále též "otec"] na nařízení předběžného opatření tak, že zamítl návrh otce na nařízení předběžného opatření, kterým se otec domáhal toho, aby vedlejší účastníci 2), 4) a 5), nezletilé děti, zatímně navštěvovaly jednu školu a aby střídavá péče o ně probíhala v místě bydliště v J. 4. Krajský soud usnesením ze dne 17. 5. 2018 č. j. 70 Co 206/2018-1127 k odvolání otce usnesení okresního soudu v části týkající se výkonu školní docházky změnil tak, že nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelce jako matce nezletilých (dále též "matka") a otci uložil, aby zajistili výkon základní školní docházky vedlejších účastníků 2), 4) a 5) v Základní škole a Mateřské škole B. (výrok I.). Ve výroku II. krajský soud rozhodl, že usnesení okresního soudu se v části týkající se zamítnutí návrhu otce na vydání předběžného opatření, aby střídavá péče o děti probíhala v místě bydliště v J., potvrzuje. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu ze dne 17. 5. 2018 č. j. 70 Co 206/2018-1127 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. III. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vzhledem k tomu, že trvale žije a pracuje v B., nemá reálnou možnost vykonávat střídavou péči v A. či v okolí a vydání předběžného opatření jí fakticky znemožňuje či výrazně omezuje ve výkonu péče o nezletilé děti. Stěžovatelka je přesvědčena, že takové rozhodnutí je v příkrém rozporu se zájmy dětí. S ohledem na zásadní dopad do vztahu stěžovatelky a jejích dětí byl dle stěžovatelky krajský soud povinen podrobně se zabývat tím, zda je vydání rozhodnutí skutečně v tomto konkrétním případě v zájmu dětí, a navíc, zda tento zájem převáží faktickou nemožnost matky vykonávat nadále střídavou péči o nezletilé děti a znamená její výraznou eliminaci ze života dětí. Takové konkrétní odůvodnění však v usnesení absentuje; krajský soud pouze formálně argumentuje nejlepším zájmem nezletilých dětí, aniž by se jakkoliv zabýval konkrétními podmínkami daného případu a reálným dopadem svého rozhodnutí na nezletilé děti a jejich vztah s matkou. Takové formální a nedostatečné odůvodnění, ve kterém absentuje posouzení konkrétních okolností daného případu, které vedly krajský soud k vydání rozhodnutí, nelze podle stěžovatelky považovat za souladné s nejlepším zájmem dětí. Stěžovatelka se domnívá, že vydání předběžného opatření má negativní dopad na nezletilé děti, neboť děti budou vytrženy z prostředí, kde se cítí dobře, mají zde kamarády a většinu příbuzných a svoji matku. Krajský soud podle stěžovatelky zcela ignoroval její podání a vyjádření, jakož i další podstatné okolnosti vyplývající ze soudního spisu, vedeného okresním soudem. Vzhledem k tomu, že jde o řízení, které lze zahájit i bez návrhu, byl soud případně povinen z úřední povinnosti zjistit veškeré podstatné okolnosti nezbytné pro jeho rozhodnutí, tj. v daném případě podrobně prověřit nejlepší zájem nezletilých s ohledem na všechny okolnosti případu. Jelikož tak soud neučinil, nelze jeho rozhodnutí považovat za souladné se zájmy dětí. IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko jeho pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. 10. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi [byť s jistou rezervovaností, viz např. rozhodnutí ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. III. ÚS 119/98 (U 61/12 SbNU 489)] vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno. 11. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) či nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. 12. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Jeho ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta jejich případná pochybení, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možné spatřovat svévoli z jiného důvodu [např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. V posuzované věci Ústavní soud v postupu obecných soudů žádná pochybení ve výše uvedeném směru neshledal. 13. V souzené věci krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že matka nezletilé děti ke školní docházce ve 2. základní škole a mateřské škole v B. přihlásila bez vědomí a souhlasu otce, navíc ve II. pololetí školního roku 2017/2018, přičemž již ze zprávy této školy je zřejmá problematičnost školní docházky dětí střídavě ve dvou základních školách při vzdálenosti bydlišť rodičů a její negativní dopad na děti. Krajský soud uzavřel, že za situace, kdy v zájmu nezletilých dětí je řádná školní docházka, přičemž důvody pro okamžitou změnu péče dány nejsou, nelze akceptovat bez vědomí a souhlasu otce provedenou změnu výkonu školní docházky nezletilých dětí, k níž přikročila matka. Tyto závěry krajského soudu shledal Ústavní soud ústavně souladnými. V. Posouzení zbývající části ústavní stížnosti 14. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že postupem okresního soudu, zejména pak dlouhotrvajícími průtahy v daném řízení (řízení zahájeno dne 23. 11. 2015) je porušováno základní právo účastníků ústavně zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy právo na to, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Dále jsou dle názoru stěžovatelky postupem okresního soudu, jakož i postupem orgánu sociálně-právní ochrany dětí - Městského úřadu J., porušována ústavně zaručená práva zejména nezletilých dětí garantovaná Listinou a Úmluvou o právech dítěte. Stěžovatelka uvádí, že rodinná situace je velmi vyhrocená a existují zde důvodné obavy, že mravní a duševní vývoj dětí bude ohrožen a může být nenávratně narušen. Pro případ, že bude Ústavní soud názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, domnívá se stěžovatelka, že je na místě postup dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky; jsou zde zejména dány zájmy nezletilých dětí, kterým s ohledem na závažnost případu vzniká vážná a neodvratitelná újma. 15. Stěžovatelka uvádí, že podala stížnost na průtahy řízení k předsedkyni okresního soudu, avšak bez faktického výsledku na průběh řízení. Co se týče návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, stěžovatelka se domnívá, že pro její podání nebyl v daném případě prostor. Předsedkyně senátu ve věci jedná, ale zcela neefektivně a způsobem, který fakticky nevede k ukončení věci, např. jednání nařizovala více méně pravidelně, i když od podzimu 2016 vždy dlouho dopředu (cca půl roku, např. s odůvodněním, že je to proto, aby byl ustanoven znalec a podán posudek). Znalec však ustanoven nebyl a na jednáních rovněž nebylo učiněno v podstatě nic, aby věc pokročila k rozhodnutí (viz např. protokoly z jednání ze dne 8. 6. 2017 a 20. 11. 2017). Následně, když předsedkyně senátu po stížnosti jmenovala znalce, nebyl tento schopen posudek podat a musel být zproštěn. Stěžovatelka podala dne 27. 11. 2017 stížnost k předsedkyni okresního soudu na postup předsedkyně senátu JUDr. Ivany Ondryášové a průtahy v řízení. Tato stížnost byla shledána částečně důvodnou (i když dle názoru stěžovatelky ve zcela nedostatečném rozsahu). Avšak ani po této stížnosti nedošlo k nápravě. 16. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v uvedené části jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není. 17. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 18. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. 19. V souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). 20. Jde-li o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), je procesním prostředkem k jeho ochraně právě stížnost na průtahy v řízení podle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a posléze návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a téhož zákona [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.), usnesení ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 638/05, usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 95/16]. 21. Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, které považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11, N 33/64 SbNU 349). Dle § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen "návrh na určení lhůty"). Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti dle § 164 cit. zákona. 22. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá průtahy v řízení před okresním soudem, současně však uvádí, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu nepodala. S ohledem na uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. 23. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost proti I. výroku usnesení krajského soudu ze dne 17. 5. 2018 č. j. 70 Co 206/2018-1127 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost v části směřující proti postupu okresního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 P 36/2013 Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, neboť neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona. 24. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud nehledal důvod k přednostnímu projednání ústavní stížnosti, přesto však o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně po jejím obdržení, a proto nerozhodoval samostatným rozhodnutím o návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018 Radovan Suchánek v.r. předseda senátu