Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Petra Bartheldiho, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018 č. j. 30 Cdo 5545/2017-39, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2018, napadá navrhovatel (dále rovněž "žalobce") v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení ve věci žalobce Petra Bartheldiho proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti v řízení o náhradu škody, zadostiučinění a vzniklou psychickou a zdravotní újmu ve výši 1 969 000,- Kč. Řízení ve věci samé bylo vedeno v první instanci před Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 54/2017 a ve druhé instanci u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 Co 222/2017. Podání navrhovatele není možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, neboť trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 citovaného zákona). Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě jemu k tomu určené. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vůči stěžovateli vyvozeny nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V nyní projednávané věci však Ústavní soud konstatuje, že se navrhovatel obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž byl již mnohokrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a byl též poučen o nezbytnosti právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (jen v poslední době byl navrhovatel takto poučen např. ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 1778/16, II. ÚS 1779/16, II. ÚS 1616/16, I. ÚS 879/16, II. ÚS 293/16, III. ÚS 3876/16, III. ÚS 3759/15 a II. ÚS 1941/17). Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že navrhovatel byl již řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem o Ústavním soudu na návrh na zahájení řízení, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat navrhovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Ústavní soud proto v předmětné věci shledal důvody pro aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. března 2018 Jan Musil v. r. soudce zpravodaj