Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Vicherka, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2019, č. j. 2 As 76/2018-243, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2018, č. j. 22 A 98/2015-337, rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 18. 6. 2015, č. j. MSK 52281/2015, a proti rozhodnutí Magistrátu města Frýdek-Místek ze dne 11. 3. 2015, č. j. MMFM 28913/2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Návrh stěžovatele trpí formálními vadami. Stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Úřední činností Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již několikrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 2639/15, sp. zn. III. ÚS 1824/16, sp. zn. III. ÚS 2212/16, sp. zn. II. ÚS 2860/16, III. ÚS 1562/19, sp. zn. II. ÚS 2223/18, sp. zn. I. ÚS 3359/18). Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 2861/16, sp. zn. IV. ÚS 1431/17, sp. zn. III. ÚS 1797/18 a sp. zn. III. ÚS 1562/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), shledal proto Ústavní soud v posuzované věci důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2019 Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu