Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 9. 2016, č. j. 4 T 212/2013-146, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 7 To 494/2016-160, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, č. j. 7 Tdo 1009/2018-23, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 5. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 T 212/2013, byl stěžovatel uznán vinným pokusem přečinu porušování domovní svobody podle § 21 odst. 1, § 178 odst. 1 a 2 tr. z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Uvedeného přečinu se měl podle zjištění okresního soudu dopustit v podstatě tím, že dne 25. 5. 2013 se pokusil vniknout do bytu majitelky K. Z., který v té době užívala I. M., a to tím způsobem, že se pokusil odvrtat zámek vstupních dveří bytu, což se mu nepodařilo, neboť byl vyrušen. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo jako nedůvodné podle § 256 tr.ř. zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 To 494/2016. Následně podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1009/2018, odmítnuto. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že by se dopustil trestného činu, neboť skutek popsaný ve výrokové části napadených rozhodnutí není trestným činem. Své jednání hodnotil jako negativní skutkový omyl, neboť nevěděl, že se pokouší vstoupit do bytu, k němuž již nemá právo bydlení. Skutkový omyl negativní vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin. Stěžovatel jako právní laik nemohl vědět, že mu právo bydlení zaniklo už pravomocným rozhodnutím soudu o rozvodu. Domníval se, že toto právo mu zanikne až pravomocným rozhodnutím soudu o vyklizení bytu. Stěžovatel se v souvislosti s posouzením jeho oprávnění k užívání bytu domáhá analogické aplikace ustanovení § 712 odst. 3 o. z. Závěrem stěžovatel poukázal na usnesení státního zástupce vydané po právní moci rozsudku, kterým bylo rozvedeno manželství stěžovatele a nájemkyně bytu. Z něj se mimo jiné podává, že manžel - nevlastník bytu má právo se svým manželem bydlet - vlastník má povinnost mu toto bydlení umožnit. Stěžovatel má za to, že shora napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 8, čl. 10, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo. Podle Ústavního soudu je právní argumentace stěžovatele založena pouze na polemice s právním názorem obecných soudů a svojí ústavní stížností se snaží dosáhnout toliko přehodnocení jejich právního názoru - tato činnost však Ústavnímu soudu zjevně nepřísluší. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se s námitkami vznesenými v ústavní stížnosti již řádně vypořádaly a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout. V podrobnostech lze na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Z výše vyložených důvodů předmětnou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků řízení, mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2019 David Uhlíř v. r. předseda senátu