Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GALILEO REAL, k. s., se sídlem Thámova 181/20, Praha 8, zastoupené JUDr. Ivem Jandou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Příkopě 14, Praha 1, proti usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz ze dne 12. 10. 2018, č. j. NCOZ-861-424/TČ-2016-412401, a proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 18. 12. 2018, č. j. 8 NZN 277/2013-318, za účasti Police České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka namítá, že rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, a to konkrétně Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz (dále jen "policejní orgán") a Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "NSZ"), které zamítlo stížnost stěžovatelky, došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že policejní orgán nesprávně a nezákonně odložil trestní věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu, kterého se měl dopustit F. S. a A. H. na základě trestního oznámení, podaného stěžovatelkou. 3. Z ústavní stížnosti se podává, že S. i A. H. byli prověřováni za jejich účast na skutku, za nějž již byli pravomocně odsouzeni J. Š. a M. S. za to, že ve švýcarské bance UBS, kde byl osobním bankéřem p. H., předstírajíc, že je konečným vlastníkem stěžovatelky a jejích peněžních prostředků, dojednal, že z účtu stěžovatelky vedeného u Komerční banky převede půl miliardy korun na účet vedený u švýcarské banky UBS na jméno stěžovatelky. Odsouzený S. a patrně v součinnosti s p. H. však docílili toho, že pro stěžovatelku nebyl zřízen plně funkční běžný účet u švýcarské banky UBS, ale pouze účet tzv. kmenový, na kterém nemohly být evidovány peněžní prostředky. Ve chvíli, kdy bylo z účtu stěžovatelky u Komerční banky převedeno na tento kmenový účet u banky UBS půl miliardy korun (což povaha účtu u UBS nedovolovala), byla UBS povinna tento obnos převést zpět na účet stěžovatelky u Komerční banky. P. H. však zařídil, že namísto vrácení této částky došlo k jejímu převedení na osobní účet S. vedený též u UBS. Tím došlo ke vzniku škody na straně stěžovatelky. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle líčí, jaká je souvislost mezi jednáním již pravomocně odsouzených J. Š. a M. S. a jednáním p. H. a S. Na základě předestřených skutkových okolností pak označuje závěry policejního orgánu i NSZ o absenci trestní odpovědnosti S. za jeho spolupachatelství podvodu zjevným excesem orgánů činných v trestním řízení, kdy NSZ nesprávné usnesení policejního orgánu potvrdilo a které přinejmenším z liknavosti přehlíží četné množství nepřímých důkazů usvědčujících v první řadě S., ve druhé řadě pak p. H. ze spolupachatelství trestného činu, za nějž byl odsouzen S. 5. Dalším zjevným pochybením je údajně závěr policejního orgánu o uplynutí promlčecí doby trestného činu podvodu spáchaného S. a p. H. Policejní orgán konstatoval, že použil pro pachatele příznivější právní úpravu, která stanovila promlčecí dobu na 12 let. Opomněl však, že tato právní úprava zároveň stanovuje, že po dobu pobytu pachatele v cizině (kde se S. i p. H. nacházeli a stále nacházejí) tato promlčecí doba neplyne a nemůže marně uplynout. V tomto ohledu se ze strany policejního orgánu jednalo zjevně o vadnou aplikaci úpravy délky a běhu promlčecí doby. Pokud by naopak policejní orgán na otázku promlčení aplikoval pozdější právní úpravu, která stanovila délku promlčecí doby v trvání 15 let, nemohla by se trestná činnost S. a p. H. promlčet dříve než v roce 2020. 6. Stěžovatelka nyní vymáhá náhradu jí způsobené škody v exekučních řízeních vedených proti pravomocně odsouzeným Š. a S. Š. je nemajetný, S. má majetek koncentrován na území Spojených arabských emirátů, kam uprchl a kde se nadále zdržuje (viz doplnění ústavní stížnosti - "Aktuální vývoj ohledně odsouzeného M. S."). Naproti tomu p. H. je švýcarským bankéřem s rozsáhlým majetkem a i v případě jeho odsouzení však bude dosažitelnost jeho majetku ztížena faktem, že je občanem Švýcarska. Především je to proto S., o kterém je známo, že jeho rozsáhlý majetek se nachází na území ČR. Tento majetek by v případě jeho odsouzení mohl sloužit k uspokojení pohledávek stěžovatelky. Pro stěžovatelku je tak naprosto zásadní, aby orgány činné v trestním řízení zahájily proti S. a p. H. trestní stíhání. Jen tak bude stěžovatelce umožněna realizace ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Trestní řízení je v této věci v podstatě jediným účinným prostředkem k ochraně ústavního práva stěžovatelky. 7. S ohledem na skutečnost, že obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, není nezbytné je blíže rozvádět. Ve stručnosti lze uvést pouze následující. Policejní orgán v napadeném usnesení o odložení trestní věci podezření ze spáchání zločinu podvodu S. a p. H. konstatuje, že se v dané věci nepodařilo prokázat jednání postižitelné podle trestních norem. Současně policejní orgán dospěl k závěru, že i kdyby tomu bylo jinak, je jednání S. a p. H. promlčené. Stejně tak nelze souhlasit ani se závěrem policejního orgánu, podle kterého české orgány nemají pravomoc stíhat p. H. za trestný čin podvodu. Tento chybný závěr lze podle stěžovatelky vyvrátit odkazem na ustanovení § 17 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném v době spáchání trestného činu. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, o které v napadeném rozhodnutí rozhodlo NSZ tak, že byla zamítnuta. 8. Stěžovatelka je přesvědčena, že dosud shromážděné důkazní prostředky postačují k prokázání zásadní aktivní role S. na protiprávním vyvedení půl miliardy Kč z majetkové sféry stěžovatelky. Tato klíčová skutková zjištění (blíže rozvedená v ústavní stížnosti) prý však orgány činné v trestním řízení pomíjí a bagatelizují. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka žádá, aby bylo napadené usnesení policejního orgánu i usnesení NSZ zrušeno a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby zahájil trestní stíhání proti S. a p. H. V kontextu hrozícího promlčení trestného činu podvodu pak stěžovatelka žádá, aby o podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 39 zákona o Ústavním soudu co možná nejrychleji. 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Ve vztahu k nyní projednávané věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. 11. Dále je třeba uvést, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu. 12. Ústavní soud ve své judikatuře připustil v určitých případech právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (k tomu více viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/16). Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby; srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14. 13. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka de facto dovolává, ovšem na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozené přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13). 14. Na postup orgánů činných v trestním řízení je navíc třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [viz nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14, nález ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 a nález ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15). Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (usnesení ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13). 15. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelkou napadených rozhodnutí neshledal, že by byl na místě jeho kasační zásah. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, právo na účinné vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah "pouze" v rovině majetkových práv je proto nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12). Ústavní soud takto samozřejmě nechce nikterak snižovat význam práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny. Pouze tím vyzdvihuje subsidiární pojetí práva na účinné vyšetřování oproti jiným prostředkům ochrany ústavně chráněných zájmů (i s ohledem na naplnění zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a na zásadu subsidiarity trestní represe). 16. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v trestním řízení svým povinnostem nedostály. Z napadených usnesení policejního orgánu a NSZ se podávají konkrétní argumenty, proč dané jednání vůbec nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu a oznámený skutek není trestným činem, přičemž pro toto své zjištění orgány činné v trestním řízení provedly všechny potřebné důkazy. NSZ ve shodě s policejním orgánem v napadených usneseních uvádí, že: "z žádného opatřeného důkazu nevyplynulo, že by se na podvodném jednání již odsouzených M. S. a J. Š. podílel též F. S. Takový závěr nelze dovodit z výpovědi žádné osoby, a to ani z výslechů pracovníků banky UBS AG, opatřených na základě dodatečně vyžádané právní pomoci ve Švýcarsku.... Policejní orgán v provedeném prověřování vyčerpal všechny reálné možnosti, avšak důkazy, a to ani nepřímé, proti S. opatřeny nebyly" (viz str. 3 napadeného usnesení NSZ). 17. K námitce promlčení se NSZ vyjádřilo tak, že krom toho, že tato se vztahuje k závěrům jiného, navíc již pravomocného, usnesení policejního orgánu, je tato námitka nepřípadná a opírá se o nesprávnou argumentaci. Obecně totiž platí, že pokud z opatřených důkazů nevyplynulo, že by se F. S. dopustil prověřovaného zločinu, není nutné se podrobněji zabývat námitkami promlčení. Nadto jsou však závěry stěžovatele ohledně délky promlčecí doby nesprávné (viz str. 9 napadeného usnesení NSZ). Ve vztahu k p. H. pak orgány činné v trestním řízení uzavřely, že pokud nebyla prokázána účast ve formě spolupachatelství na trestném činu spáchaném S. a Š., ale jeho aktivity byly spojeny jen s operacemi uvnitř banky UBS, měly by jeho trestní stíhání vést švýcarské justiční orgány. Pokud by se totiž prokázalo, že p. H. skutečně umožnil převod peněz na soukromý účet S. tím, že se dopustil vědomé trestné činnosti, pak ji spáchal ve švýcarské bance jako švýcarský státní občan (viz str. 9 napadeného usnesení NSZ). 18. Závěrem lze připomenout závěry usnesení ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3135/08, v němž Ústavní soud konstatoval, že "toliko stát je nositelem monopolu trestního stíhání a pouze orgány přípravného řízení rozhodují o tom, zda zahájí úkony v trestním řízení. Jestliže tyto orgány shledají, že z podaného oznámení nevyplývá vůbec žádné podezření ze spáchání trestného činu, nejsou povinny zahájit úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu a nejsou povinny věc odkládat nebo jinak vyřizovat postupem podle § 159a tr. řádu". Dále Ústavní soud uvedl, že "pokud tedy policejní orgán posoudil podání stěžovatele pouze jako souhrn zaslaných informací, tyto prověřil a stěžovatele o tom zákonným způsobem vyrozuměl, postupoval tak dle zákonných ustanovení trestního řádu...." Dospěl rovněž k závěru, že: "takový postup plně koresponduje s požadavky ustanovení § 158 odst. 2 tr. řádu." Ústavní soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit a jsou plně využitelné i pro nyní posuzovanou věc. Již ze stěžovatelčiných postupů vymezených výše je totiž zřejmé, že měla k dispozici procesní prostředky směřující ke kontrole správnosti závěrů policejního orgánu, které využila, a z polemiky vtělené do ústavní stížnosti vyplývá, že byla o konkrétních důvodech, které vedly orgány činné v trestním řízení k jimi přijatým závěrům, náležitě informována. 19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud, akcentujíc zejména shora zmíněnou povahu trestního řízení jako vztahu mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby, aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena, a dále povahu dotčených práv stěžovatelky (vlastnické právo, nikoliv práva uvedené v odst. 14 tohoto usnesení), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. 20. O žádosti stěžovatelky o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu