Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Lékárny Jinočany s.r.o. se sídlem Nám. 5. května 2, Jinočany, zastoupené JUDr. Taťjánou Vojtovou, advokátkou se sídlem Karasovská 832/5, Praha 6, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 73 Cm 91/2019-40 ze dne 30. 3. 2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. l, čl. 3, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že žalobci, jakožto dědici po zemřelé společnici firmy Lékárna Jinočany s.r.o. (stěžovatelka), se v řízení domáhají vyplacení vypořádacího podílu ve výši 2 517 000,02 Kč. Stěžovatelka proti žalobcům uplatnila vzájemný návrh, kterým se proti nim domáhá zaplacení pohledávek z titulu náhrady škody údajně způsobené zemřelou společnicí, která byla v postavení jednatelky a zaměstnankyně stěžovatelky na základě pracovní smlouvy. Napadeným výrokem soud vyloučil vzájemný návrh stěžovatelky k samostatnému řízení. Stěžovatelka s vyloučením nesouhlasí; popírá oprávněnost žaloby a správnost znaleckého posudku připojeného k žalobě; nesprávné vyhodnocení vzájemného návrhu stěžovatelky jako pracovního sporu, pro který je věcně příslušný okresní soud. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, a proto ji odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Řízení o ústavní stížnosti je tak vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených. Stěžovatelka však podala ústavní stížnost proti napadenému usnesení za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. Z předeslaného je zřejmé, že takové rozhodnutí není způsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (srov. obdobně např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 729/06, II. ÚS 727/06, III. ÚS 556/08, IV. ÚS 310/16, III. ÚS 1509/17, III. ÚS 3790/17, III. ÚS 3646/17, I. ÚS 13/19). Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. června 2020 JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj